We Made It Together [M&M]

39

„Telefon doufám, že už u sebe nemáš, nebo snad ano?" ptal se Brandon, když přišel do obývacího pokoje, aby nám všem dál přednášku. Já jsem jen záporně zakývala hlavou.

„Já ho mám," ozval se Anton a Brandon přikývl. Zatím jim věří, horší to bude, až nebude věřit ani jim.

„Dáme si nějaká pravidla. Pravidlo číslo jedna. Nikdy se ani nepokusíš někam utéct, jinak to dopadne stejně, jako kdybys tu nikdy nebyla a já ho prostě půjdu zabít. Za druhé se ani nepokusíš o něčem ceknout před téma tvýma smradama a jestli začnou svýmu tatínkovi kecat o tom, jak se k tomu chovám hnusně, no tak nazdar a budou to mít spočítaný. Za třetí děti v dětským pokoji, tihla dva u sebe anebo úplně pryč a ty budeš v kumbálu u sklepa, abys tu nepřekážela. Možná když tu budou ty děti, tak, aby neotravovaly, bys mohla být u nich. Za čtvrté tu budeš vařit, uklízet, všechny takovýhle věci, to ti musí bejt jasný, za pátý nebudeš mít ten mobil a nebudeš nikomu psát, kdyby ses k němu náhodou dostala. K dalším bodům se dostaneme postupně. Třeba jako večerka, budíček, rozepsané seznamy, které bohužel budou fungovat je jeden týden kvůli těm tvým spratkům," odfrkl si, ale já asi polovinu z toho nevnímala. Chci Marcuse. Vždyť tady to není ani bezpečné. Ani trochu. Je to bezpečné, ale necítím se v jejich blízkosti dobře. Tobias mě chtěl znásilnit, Anton zabít, protože chtěl Marcuse a o Brandonovi radši ani nemluvím.

„Jo a ještě něco. Na dnešním natáčení se budeš chovat jako moje holka," připomněl mi ještě. Natáčení? Panebože. Natáčení. Vždyť je dneska natáčení pro Emmu. Ta o tom už určitě ví anebo alespoň Anne. Ony mě vyženou. Vyhodí mě a vyberou někoho jiného.

„Odveďte ji k autu, hned tam přijdu," rozhodl Brandon, Anton mě chytil pevně za zápěstí, trochu trhnul, abych se zvedla, což jsem tedy poslušně udělala a vydali jsme se směrem k autu. Když jsem si však myslela, že nás Brandon už nevidí, Antonovi jsme se vysmekla. Hodně jsem se ale mýlila.

„Co si to zase dovoluješ?! Tohle dělat taky nesmíš!" zařval na mě Brandon a já hned ucítila štiplavou facku na tváři. Hned jsem však ucítila ránu druhou, protože rovnou odmrštil i na stěnu.

Najednou jsem otevřela oči a spatřila jsem vnitřní interiér auta. Kde to jsem? Proč tu jsem? Chtěla jsem se pohnout, ale ruce připoutané provazem k nějaké části auta mi to nedovolily.

„Jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem se Brsndona, který seděl hned vedle mě na zadní sedačce. Tobias a Anton seděli na předních, přičemž Tobias řídil.

„Si to jako nepamatuješ? Vyšilovala jsi jak utržená z řetězu, jsme tě museli pěkně srovnat," prskl na mě naštvaně a já začala přemýšlet nad tím, co mi udělal a proč si nic nemapatuji.

Když jsem ale začala všechno už normálně vnímat, postřehla jsem asi dost špatnou věc. Hádám, že ano. Nemůžu se skoro nadechnout a bolí mě žebra ještě víc než předtím. On mi je rozbil. Já nevím, jak budu tančit nebo... Jak to zvládnu?

Postupem času jsme dojeli před taneční studio v Møsjenu, a když jsme vystupovali z auta, všimla jsem si, že je tu Marcusovo auto. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. Nemůže tu být.

Brandon mě pořád popostrkoval, abych šla rychleji, ale já měla vážně problém s dechem a ani jsem nevěděla, jak přesně jít.

Do druhého patra jsme nakonec nějak došli, ale když se otevřely dveře, tak dvě osoby obdržely ránu na srdce. Marcus. Seděl tam a povídal si s Emmou. Koukali jsme si s Marcusem do očí, ale Brandon mi praštil do zad a tím mě postrčil víc dovnitř. Děkuju, debile.

Nikdo dlouhou chvíli nic neříkal, když nakonec promluvil Marcus.

„Teď si to prý máte vyzkoušet a pak se vyjede na opravdové natáčení," pronesl docela i klidně a já se celkem nervózně podívala sama na sebe do velkého zrcadla, které zde bylo. Tvář jsem měla celou fialovou. To bude ještě něco. Jsem tam sotva den a už tohle. Dávám si tak deset dní života.

„Všichni se připravte, chorograf bude až na místě, aby vám pomohl, kdyby se něco pokazilo nebo někdo něco zapomněl. Taky rozmístění nebo co se tam musí vyřešit, tady je moc malý prostor. Já se podívám do papíru, co mi dali. Takže Emmo, ty pojď dopředu sem, Maja, Martine, Annabel, pojďte sem ze strany a vy dva běžte prostě doprostřed," rozmisťoval nás Marcus, ale Brandon se naštval, protože byl označen, respektive já a on, vy dva.

„Idiote, já mám jméno!" zařval na Marcuse Brandon. „Jo? To já taky, debile," odfrknul si Marcus a šel pustit hudby. „Takže ty se na mě ani nepodíváš?! Se ani nepodíváš na někoho, kdo ti přebral holku, jo?!" řval tam na něj a začala trochu ustupovat. Ublíží mi. Marcus nic neřekl, jen se podíval mě do očí s tázavým pohledem. Já jsem mu jen naznačila slůvko ne, což mělo znamenat, že to není pravda.

„A ty taky drž hubu!" zařval na mě a praštil mě znovu silně do hlavy. Chceš to zatajit a uděláš tohle před lidma? Ty jseš teda dobrej.

  Já jsem ale stiskla oční víčka pevně k sobě, abych nemyslela na bolest, na to že nemám daleko k omdlení a na to, abych dále zadržela slzy.

  „Brandone, okamžitě ji nech! Vypadni odsud!“ zařval na něj Marcus, ale Brandon neposlechl. „Jo, takže ty takhle,“ uchechtl se hnusným smíchem Brandon, zatáhl mě za vlasy a společně nás táhl do rohu místnosti k nějakým oknům. Ať mě pustí, pusť mě.

  „Říkam ti, ať ji okamžitě pustíš nebo volám poldy!“ zařval na něj Marcus a začal se pomalu přibližovat. Marcusi zachraň mě.

  „Fajn,“ odseknul Brandon a hodil se mnou na zem před sebe, sám však naštvaně odešel ze sálu a já doufám, že šel, co nejdál mohl. Já jsem se snažila nějak zvednout z podlahy, a když se mi to povedlo, uviděla jsem Marcuse, který klečel přede mnou.

  „Jsi v pořádku, Em?“ zeptal se a já po chvíli slabě přikývla. Asi nejsem, ale co.

  Marcus se zvednul, když už stál, nabídl mi pomocnou ruku, aby mi pomohl se postavit na nohy, to jsem přijala. Potom mě ale pustil, šel k rádiu a řekl: „Em, ty si zatím sedni, já nějak vymyslím, jak nahradit Brandona a vy ostatní si to zatím zkoušejte.“

_____________________

Vydáno: 4. 4. 2021