We Made It Together [M&M]

28

„Emil?! Em, kam jsi mi zmizela?" volal na mě Marcus, přičemž já už se asi pět minut snažila volat skoro z jeho skříně. Stála jsem tam neschopná se hnout, ale aspoň jsem se opírala o poličky.

„Marcusi," snažila jsem se zavolat, ale znělo to spíše jako obyčejné promluvení, on můj zvuk ale pravděpodobně zaregistroval, protože jsem slyšela kroky směřující k naší ložnici.

„Proboha Em, co se stalo?" vyhrkl vyděšeně, když ke mně přešel a viděl mě tam takhle. „Nějak to začalo bolet," nervózně a v rámci možností jsem se zasmála. On na mě ale starostlivě koukal. „Chceš převlíct nebo něco, nebo tě takhle můžu odnést do auta?" ptal se mě a já se snažila při jeho projevu nějak pohnout, což mi nevyšlo. „Převléknout, prosím," zamumlala jsem a on přikývl. Přešel ke mně, zval si mě do náručí a přenášel na postel, kde mě posadil.

„Vyberu ti něco volnýho a pohodlného, mezitím mi řekni, kde tě to bolí nejvíc," oznámil mi a přešel ke skříním, aby mi něco vybral. Já jsem se snažila přes bolest nějak normálně dýchat, ale... Fakt to bolelo, já si nedělám srandu.

„Žebra, strašně na levej straně," zaskuhrala jsem a čekala, až on něco vybere. On se dál přehraboval v oblečení ani se na mě neotočil a povídal: „Zajedeme nejdřív do nemocnice." Už jsem chtěla něco namítnout, ale s dalším nádechem mě zabolelo žebro ještě víc a bylo jasno, musím tam. Co když mám něco zlomeného? A jestli tam doopravdy pojedeme, tak budu muset říct, co se mi stalo. A co se mi stalo? Já to nevím, já nebyla při smyslech. Něco si vymyslím.

Zatímco já jsem přemýšlela, Marcus už mi dokázala obléknout jiné triko a i mikiny a teď po mě vyžadoval, abych si stoupla, já tak udělala, ale dále byla uzavřená ve svých myšlenkách.

Ani nevím jak přesně, ale dostala jsem se do auta, kde jsem seděla na místě spolujezdce, ale úplně upřímně si myslím, že mě při cestě zabije ten bezpečnostní pás. Tlačí mi na žebra a já sotva dýchám. To bude hrůza takhle jet až do Trondheimu.

„Ne, jedem pro Sama a do nemocnice, přece víš, jak jsem ji našel zmlácenou v tom lese," vysvětloval Marcus Tinusovi před autem. „Tak dávejte pozor a hodně štěstí, dejte pak vědět, kdyby něco," ujišťoval ještě Tinus Marcuse a ten už jen přikývl a řekl něco na souhlas, to jsem já upřímně moc nevnímala a Marcuse si všimla, až když nastoupil do auta a startoval.

„Všechno v pořádku?" zeptal se a otočil se na mě. „Ne, strašně to bolí, půjdem do tý nemocnice, že ano?" snažila jsem se ujistit a on na ně starostlivě koukal. Určitě ho to mrzí.

„Samozřejmě, našel jsem nemocnici, která je necelý tři hodiny odsud," upřesnil mi Marcus a už startoval auta. „Děku-," chtěla jsem mu poděkovat, ale někdo mi začal volat. Emma. To bude ještě zajímavý.

„Ano, Emmi?" řekla jsem do telefonu, když jsem ho zvedla. „Ahoj, vím, že tady máš holky a přijedete si pro ně, ale potřebuju se tě na něco zeptat," vysvětlovala mi a já trochu přemýšlela, co by to mohlo být. „Jen povídej," vyzvala jsem ji a ona spustila. „Za tři týdny natáčím videoklip, jsou asi čtyři nebo pět tréninků předtím, vím, že jsi po autonehodě, ale napadlo mě, že bys chtěla. Byl by to stejnej tým jako na tour," vysvětlovala mi a já se sama pro sebe pousmála. Pořád se mnou počítá. Jak já tu holku zbožňuju. „Jasně, moc ráda, jen mi napiš seznam tréninků, já se nějak přizpůsobím a je to," brala jsem nadšeně její nabídku, až jsem skoro zapomněla na svoji bolest. „Ale... Bude tam i Brandon, nevadí?" zeptala se trochu opatrně. Ví, že spolu moc nevycházíme. „V pohodě, to přežiju." Nepřežiju, bude to hrůza a peklo. „Dobře, tak já ti pošlu ten seznam, až bude, zatím ahoj teda," rozloučila se se mnou už Emma. „Dobře, děkuju Emm, zatím," řekla jsem ještě já a típla hovor. Marcus na mě hodil nechápavý výraz a já mu to jednoduše vysvětlila: „Videoklip pro Emmu." Chtěl něco namítnout, ale radši mlčel a jen dál řídil.

„Zavřu oči a na chvíli si zdřímnu, jestli to nevadí," zašeptala jsem a opřela se o opěrák na hlavu. „Vůbec to nevadí, kdyby tě něco bolelo nebo bys třeba potřebovala zastavit, řekni si," upozornil mě Marcus a já jen zamrčela něco na souhlas.

Doufám, že tam dojedeme brzy, protože každý nádech je jako probodnutí. A to doslova. Vůbec nechápu proč a jak je to možný. Ale teď mám zavřené oči, pomalu dýchám a myslím na holky a na Sama, jak spolu blbnou a my s Marcusem na ně koukáme.

Najednou jsem ucítila, jak mi někdo jemně klepe na rameno a otevřela jsem oči. „Dobré odpoledne lásko, pojď si přesednout na vozík," vybídl mě Marcus a přímo před dveře od auta postavil nějaký vozík. Cože? Kde to jsme?

„Kde to jsme?" zamrmlala jsem ospale a jak jsem se snažila pohnout, probrala mě další bolest. „Nemocnice, už je to zařízený a vezmou tě hned, nikdo tu naštěstí není," vysvětlil mi a já pomalu přesedla na vozík.

Marcus tedy zamknul auto a odvezl mě někam asi na ambulanci do nějaké místnosti s doktorem.

Pozdravili jsme ho a já se musela nějak přesunout, samozřejmě s Marcusou pomocí, na lůžko.

Marcus doktorovi řekl všechny podstatné informace mimo toho, co se mi stalo. Doktor, který mě mezitím vyšetřoval se mě po chvíli zeptal. „Paní Gunnarsen, co přesně se vám stalo?“ A už je to tady... „Měla jsem... Měla jsem těžký pád na kole,“ vysvětlila jsem a on nevěřícně přikývl a hned na to mi ještě víc vyhrnul triko.

  „,Teď mi budeme muset říct, jestli vás to bolí, nebo ne,“ upozornil mě a já přikývla. Ruce přiložil ze strany na moje žebra a začal na ně jemně tlačit. Chtěl jít od shora, přes prostředek, až k posledním žebrům. Problém byl však jeden. Já hned na začátku zaječela.

  „Bolí!“ vykřikla jsem a ten doktor toho tedy nechal. Tys mě rozbil ještě víc, doktore jeden.

  „Vypadá to na zlomená žebra, pošlu vás na rentgen,“ rozhodl, obrátil se ke stolu a začal vypisovat žádanku

_____________________

Vydáno: 27. 3. 2021