We Made It Together [M&M]

62

„Em? Máme pro tebe návrhu," začal mi říkat Anton, když jsem všichni jedli snídani u stolu. Bylo ráno 25., takže Aurora u sebe měla nějakého plyšáka, kterého včera dostala, a něco mu povídala. „Tak mluvte," pobídla jsem je, aby konečně začali. „S pomocí jednoho člověka jsem ti sehnali pár kusů oblečení a domluvili jsme ti, že bys mohla s Marcusem na rande. To byl tedy jeho nápad, ale Brandon se do silvestra nevrátí, takže žádné nebezpečí nehrozí," vysvětlil mi Tobias a já na něj koukala s otevřenou pusou. Tak tohle už musí vážně být sen. Není přece možné, abych konečně po měsíci viděla Marcuse.

„Vy byste mi to dovolili? Vám by to nevadilo? Ani trochu?" ptala jsem se hned překvapeně, ale oba zakroutili hlavami. „Sehnali jsme ti nějaké šaty na to rande, trika, tepláky, máme tu i něco pro Auroru," vysvětlil mi Tobias a já se znovu cítila tak šťastně, dokud jsem si na něco nevzpomněla. Víte, jak jsem říkala, že byly komplikace s jizvou? Jedna z nich bylo to, že z ní tekla krev, takže jsem celá od krve, ta jizva je ještě trochu bolavá, protože vtom předešlém rozpadlém domě nebyla ani náplast. Jak jsem říkala už předtím, moje tělo je nejspíš v pořádku, ale je nadále rozpadlé a já se ani v pořádku necítím. Mě to všechno strašně moc mrzí. Jak na mě asi jsou naštvání fanoušci?

Než bych řekl Marcus Gunnarsen, tak už jsem byla vykoupaná, měla jsem umyté vlasy a měla jsem oblečené šaty, které mi byly docela povědomé. Určitě jsem je měla na nějakém rande s Marcusem. Ale kde by je vzal Tobias s Antonem? Že by se domluvili s Marcusem?

„Můžeme jet?" ptal se Anton, když jsem se připravila a přišla za nimi dolů. Cože? Kam máme jet? „No, odvezeme tě a Marcuse někam, protože nejde, abychom tě jen tak za ním pustili," vysvětlil mi a já se na chvíli docela lekla. „Co bude s Aurorou?" „Máme chůvu," vysvětlil a hlavou naznačil, abych se podívala do obývacího pokoje, kde byl Tobias zbavující malou Auroru, takže to by bylo vyřešený.

Seděla jsem na zadní sedačce v autě a celá se klepala, co když se něco pokazí? Kdo to vlastně vymyslel? A proč teď sedím a čekám v autě sama? S kým to Anton volá?

„Vyzvedneme Marcuse a někam vás odvezu, aby vás Brandon neviděl," vysvětlil mi, když si sedl do auta. „Dobře, můžeme, ale... Je zima, nemůžeme být venku," vzpomněla jsem si, ale Anton už vyjel a vysvětloval. „Marcus má prý nějakou chatku, soukromou chatku, takže tam prý půjdete," vysvětlil mi a já už se konečně trochu uklidnila. Přivřela jsem oči a opřela se o okýnka.

Najednou jsme zastavili a já se praštila čelem o sedačku přede mnou. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, už jsem slyšela, že někdo otevírá dveře. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Marcuse s ustaraným pohledem. Na nic jsem nečekala, odepla si pás a posunula se na prostřední sedadlo za Marcusem.

„Chyběla jsi mi," zašeptal a začal mi pomáhat s poutáním bezpečnostního pásu. Nejsem malé dítě a zvládnu to, ale je to svým způsobem od něj hezký.

„Kam vás teda odvezu?" zeptal se Anton, ale já se jen spokojeně opřela o Marcusovo rameno. „Jo, jasně, já tě navedu."

„Em?" zašeptal mi Marcus do ucha a já se trochu probrala. Co si budem, jsem unavená. Hodně unavená. Vždyť jsem přes měsíc spala na zemi.

„Večer pro vás přijedu," ozval se ještě Anton a já a Marcus už jsme vystoupili.

  Marcus vyndal klíče, odemknul, čímž nám umožnil vstup do chatky. Stejná chatka jako ta, ve které jsme strávili naše výročí.

  „Dovolí ti tam vůbec spát?“ ptal se starostlivě a snažil se mě podepírat, aby se mi nic nestalo. „Jo, vždyť já tam normálně spím, jen... Nic, jen...“ snažila jsem se to zamluvit, ale začaly mi slzet oči a nechtěla jsem, aby Marcus zmizel a já musela být bez něj.

  Marcus si toho všeho všiml a přesunul se se mnou ke gauči. Já jsem si tam bez jakéhokoliv výrazu sedla a čekala, že si sedne i on se mnou, ale on to tak neudělal.

  Kde je? Kam zas zmizel? Marcusi, vrať se mi. Já tu bez tebe nechci být.

  Najednou mě někdo zezadu objal a zároveň zabalil do deky. Po mém prvním překvapení a polekání jsem si uvědomila, že je to jen můj Marcus.

„Nebolí tě nic?“ zeptal se a já jen záporně zakývala. „Ne, vůbec ni-,“ ani jsem to nedořekla a on mě zvedl do náruče a odnášel někam pryč.

  „Co děláš?!“ zaječela jsem a začala se smát. „Unáším si tě? Spíš odnáším,“ konstatoval a bral mě do místnosti, kde jsem ještě nebyla. Byla to ložnice. Co když mi chce něco udělat? To by přece nechtěl... Nebo... Marcusi, neubližuj mi, vždyť by mi neublížil, ale co když...

  „Moc jsi mi chyběla, musíš mi o tom všechno říct,“ ozval se najednou a já se musela znovu podívat, kde je. Seděl naproti mě na posteli. Nechci o tom mluvit.

  „Povídej mi radši, co se děje doma,“ napadlo mě, že to bude hezčí téma. „Tak teď si holky hodně malujou, dostali k Vánocům i takovou sadu na malování, Samík teď hodně se zajímá o auta, jako klasickej kluk, i když... Nevím, po kom to má, když se já si hrál s panenkama,“ zasmál se Marcus a na ho pečlivě poslouchala, „s Violet a Tinusem je taky všechno v pořádku, budou mít tu svatbu a tak. Emma je taky naprosto v pohodě, všechno je vlastně skvělý..." „Jen ty tam chybíš,“ dodal a smutně se na mě podíval. „Vsichni mi strašně moc chybíte, chtěla bych to zase všechno zpět...“ zaseptala jsem, ale Marcus si jen povzdechl. „To já bych chtěl taky.“

„Teď vyprávěj o sobě,“ vyzval mě Marcus. To bude těžší. „Tak... Byli jsme ve dvou domech už, teď jsme v hezkém. Vlastně se nic moc neděje, byl tam i doktor a... Aurora je myslím, že i šťastná trochu. Ale chtěla by taky domů... Pak Anton a Tobias. Ti dva jsou v pohodě a pomáhají, vždyť i tohle mi dovolili oni,“ vysvětlila jsem mu. „Asi fakt budou-,“ chtěl se mnou asi souhlasit, ale přerušil ho zvuk vyzvánění telefonu.

  Z telefonu, který zvedl, se hned ozvalo: „Přijeď do nemocnice, Elin...“

___________________

Vydáno: 5. 6. 2021