We Made It Together [M&M]

49

Najednou se rozrazily dveře a z nich vyšli dva doktoři. Nechtějí mi něco říct? Nechtějí mi říct něco o Em?

  „Žije?“ vyhrhl jsem na ně, ale oni se na mě překvapeně podívali. „Jo, žije, předělali jsme jí jizvu, srovnali žebra, zašili plíci, prosím vás, já na vás teď nemám čas, pak za vámi přijdu a všechno to probereme,“ vysvětloval nějaký doktor, ale hned odcházel někam pryč. Hm. Díky.

  Nikdo další ze sálu nevycházel, prostě tam Emil asi zůstala. Já už chci za ní. Nemůžu být prostě duch, že bych se tam nepozorovaně vplížil? Ona jim tam teď umřela. Teď umřela. Já to vím, vím to..

  Najednou se znovu otevřely dveře a vyšla nějaká osoba mužského pohlaví táhnoucí nějakou postel za sebou. Na ní ležela osoba s bledou tváří, několika přístroji, které vydávaly pořád nějaký otravný zvuk. Tohle nemůže být Emil. Vždyť... Vypadá mrtvě.

  Postel s ní už někam odjížděla a já se prostě rozešel za tou postelí. Mně je jedno, jestli za ní můžu nebo ne, já potřebuju, já chci k Emil.

  „Marcusi, zastav,“ zavolal na mě Tinus a rozešel se za mnou. „Ještě sebou někde sekneš, pojď pomaleji,“ řekl a rozešel se se mnou směrem za Emilií a lidmi, kteří ji vezli. „Chci vědět, že je živá,“ zamumlal jsem, ale Tinus vedle mě si pouze povzdechnul. Já mám vážně strach, ale kdo by neměl? Vždyť je to moje Emil. Ale Tinus ji taky má rád, tak by přeci měl mít taky strach, ne? On asi věří, že to dobře dopadne, anebo mě chce podpořit. To je dobrá možnost.

  Když jsem došli k pokoji, do kterého Emilii tedy převezli, chtěl jsem prostě vejít dovnitř. Úplně automaticky jsem to udělal, ale asi to byla chyba.

  „Pane Gunnarsene, okamžitě se vraťte, tam nesmíte,“ vyjela na mě okamžitě nějaká sestra a já leknutím odskočil ode dveří. Já ji ani neviděl, nechte mě tam jít.

  „Nemohl bych alespoň na chvíli za ní?“ snažil jsem se přemluvit tu sestru, ale ona za mnou zavřela ještě dveře do pokoje a postavila mě na chodbu. „Do pokoje rozhodně nesmíte a nebudete moct, dokud se stav vaší paní nevylepší a nepřeveze se na jiný pokoj,“ vysvětlila mi, ale já se na ni naštvaně koukal. „Ale doktor, který ji operoval má teď volno, tak byste za ním mohl zkusit jít,“ napadlo jí najednou. Jo, to by bylo fajn, ale já chci vidět Em.

  „Kde ho najdu?“ zeptal jsem se a všiml si, že se Tinus snaží nakouknout do dveří od pokoje. „Nelezte tam, nebo na vás zavolám ochranku! Na oba dva!“ zvýšila na nás najednou ta sestra hlas a Tinus rychle odstoupil ode dveří. Pak přešel blíž ke mně a sestra se otočila znovu na mě.

  „Pan doktor Thomansen, by měl být tam, jak jsou operační sály, ale kousek vedle, hned první normální dveře,“ vysvětlila nám a já hned rozešel zase zpět. To bude chodit sem a ten a stále nebude vědět, co je s Emil? Tohle mě nebaví. Jak jim mám věřit, že žije, když jsem ji neviděl? Jak jim mám věřit, že je to skutečně Em?

„Marcusi... Ať už se dozvíš cokoli, nedělej nějakou blbost... Em určitě nechce, aby první věc, co uvidí, až se probere, byl ožralej Marcus. Víš, kolikrát už to zvládla a kolikrát to ještě zvládne,“ snažil se mě po cestě za doktorem povzbudit Tinus. „Chápeš ale, co všechno by se stalo, kdyby to nepřežila? Vždyť bychom byli všichni úplně v prdeli,“ uvažoval jsem trochu zoufale. „Na to nemysli, hlavně si uvědom, že teď tě bude potřebovat hlavně ona, asi nikdo neví, jak na tom teď bude, určitě bude ráda, když tu budeš pro ni,“ oznamoval mi Tinus a já jen souhlasil. „Máš pravdu.“ Pak už jsem zaťukal na dveře od té místnosti, kde má být doktor a čekal.

  Najednou se začal hýbat klika ode dveří a ty se hned otevřely. „Pojďte dál,“ vyzval nás doktor a já čekal, že i Tinus půjde dovnitř. „Jdeš?“ zeptal jsem se ho a on tedy přikývl a zmizel i se mnou dovnitř.

  „Vy jste tedy pan Gunnarsen a vy jste..?“ zeptal se doktor Tinuse a on pohotově odpověděl, „taky Gunnarsen, těší mě.“ „A řeknete nám tedy, co je s Emilií Gunnarsen?“ vyhrkl jsem netrpělivě a doktor nakonec přikývl.

  „Tak nejdříve jsme jí museli zašít plíci, kterou protrhlo jedno zlomené žebro, které jsme taktéž museli vrátit na původní místo. Zlomených žeber má tři páry na každé straně, a aby se nestalo nic jako teď, zůstane tady o nějakou dobu déle, dokud se ta žebra nezahojí. Dále jsme jí museli předělat celou jizvu na břiše, vypadala příšerně, i moje babička by ji zvládla lépe, ale nikde v dokumentacích jsme nenašli nic o této nepovedené operaci. Takže to se bude muset znovu prověřit, až se pacientka vzbudí,“ vysvětloval mi a já se snažil to všechno vstřebat. On umírá. Slyšeli jste to také? Protrhnutá plíce! Plíce! Dýchací orgán potřebný k životu!

  „A kdy by se měla vzbudit?“ zeptal se Tinus za mě a já rovnou čekal na odpověd. „Může se vzbudit za tři dny, stejně tak za dva týdny, u každého pacienta je to individuální,“ odpověděl a já se zhrozil. Ne, žádné dva týdny. To se nesmí stát.

  „A kdy za ní budu moct?“ vyhrkl jsem rychle, protože to mě zajímalo nejvíce. Neuvěřím jim, dokud ji neuvidím živou a zdravou na vlastní oči. Doktor však nic neříkal a chvil jsi promýšlel odpověď.

  „Pane Gunnarsene, vaše paní měla vážně rozsáhlé a komplikované zranění. Přesně vám nedokážu nic říct. Všechno závisí na tom, jak se bude všechno hojit a pokud zůstane stabilní, možná byste mohl už za pár dní, ale nic vám slíbit nemůžu. Jak říkám, je to individuální,“ vysvětloval dále a dále, ale já ho nezvládal vnímat. Je toho na mě moc. Vždyť kurňa umírá. Chci ji vidět. Vlastně neumírá, ale co kdyby?

  „To je asi vše, teď běžte domů nebo do hotelu, my vám zavoláme, kdyby se něco dělo,“ oznámil mi ještě doktor a já i s Tinusem jsme se zvedli a odcházeli..

  „Jdu sehnat nějaký pokoj v hotelu,“ ozval se Tinus a já nakonec neochotně přikývl.

____________________

Vydáno: 18. 4. 2021

Dobrý den, mám pro vás nabídku na character ask, takže otázky pište do komentářů.