We Made It Together [M&M]

68

Emilie

„Neubližuj mi!“ křičela jsem a snažila se schovat do rohu místnosti. „Zvedej se a jdi vám sbalit," nakázal mi Brandon. Cože? Jak jako sbalit? „Co?“ vydechla jsem překvapeně. „Běž zabalit těm dětem, taky si něco vezmi,“ poroučel mi, ale já strnule stála. Co je tohle za fintu?

  „Budete mít s Marcusem společné víkendy, tak tu tak nestuj a utíkej, za hodinu pro tebe přijdu. Celej den budeš u něj a pak tě někdo vezme domů.“ Už jsem chtěla namítat, že můj domov je u Marcuse, anebo u mých rodičů, jenže v tu chvíli jsem měla takovou radost, že mi to bylo jedno. Zase uvidím Marcuse.

  Vyběhla jsem nahoru a začala hned vyhazovat věci a vyndavat Elininy a Aurořiny věci a dávat je do tašek.

  „Kam balíš?“ přišel ke mně Tobias a zeptal se. „Jedu domů, jedeme na chvíli domů!“ zaradovala jsem se. „Uvidím se konečně se svojí rodinou,“ zašeptala jsem zasněně. „To ti moc přeju,“ usmál se na mě Tobias a začal mi pomáhat s věcmi . „Děkuju.“

  „Tak jsi už?!“ zavolal na mě Brandon. To už? „Jo, jen vezmu holky,“ zavolala jsem nazpět. Co se mu to stalo?

  „Elin, Aury, pojďte,“ vyzvala jsem je. „Kam?“ zakňučela Aurora. „Domů, pojedeme domů,“ odpověděla jsem jim s úsměvem. Ony se šťastně rozběhly dolů a na se s taškami vlekla za nimi. Ještě nám do toho vstoupil Tobias.

  „Já ti s nima pomůžu,“ nabídl se, když Anton bral Auroru do náručí. Tobias vzal Elin.

  Všichni jsme nasedli do auta, ale Tobias venku musel předtím někomu zavolat. Zajímalo by mě komu.

  Vidím náš dům. Já vidím náš dům! Vidím Marcuse. Vidím Sammyho! Pejsek náš.

   „Táta! Táta!“ volala Elin, zatímco Aurora, „Marcus, Marcus!“

   Brandon zastavil před naším domem a dále čekal v autě. Tobias však vystoupil a šel mi pomoct s holkami. Hned jak jsme položili holky na zem, rozběhly se za nechápajícím Marcusem.

   „Kde máš maminku?“ slyšela jsem se Marcuse ptát. No asi za tím autem nejsem vidět.

  „Tady jsem,“ ozvala jsem se a přišla k němu. „Nezapomeň, že po osmý pro tebe přijedu,“ řekl mi Tobias. Jo, takže teď pojede on.  „Tak ahoj,“ pozdravila jsem rychle a Tobias s Brandonem odjeli.

  „Marcusi,“ vydechla jsem a okamžitě k němu přišla. Nezajímalo mě, že má obě dvě holky v rukou, chtěla jsem být co nejblíže jemu.

  „Lásko moje,“ zašeptal a položil holky na zem a mě si přitáhl do objetí. Já jsem sebou trochu trhla. Já nevím proč, hrozně se divím.

  „Musíš mi všechno povědět,“ řekl zmateně a sklesle. „Pojď, jdeme dovnitř,“ usmál se na mě a jednou rukou mě objal. Elin chytil za ruku a já za ruku chytila Auroru.

  „Sammy!“ zaječela Elin a rozběhla se k němu. Tohle mi chybělo. Chybělo mi to všechno. Tenhle dům, všechno prostě.

  „Běž dovnitř, já je tam pošlu hned,“ nařídil mi Marcus a já se tedy vydala dovnitř. Sundala jsem si boty obalené sněhem a vydala se do obývacího pokoje.

  „Ty už jseš zpát-,“ ptala se překvapeně Vio, ale když viděla, že to jsem já, rozzářily se jí oči. „Emil,“ zašeptala hned a objala mě. Její objetí mi nevadilo. Je to snad tím, že je to holka a ne Marcus? Co když se teď budu bát osob mužského pohlaví?

  „Mám jít pro Sama a Darcy?“ zeptala se, ale já jen zakývala záporně hlavou. „Ne, ještě ne, nejdřív ať jdou za Elin a Aurorou,“ vysvětlila jsem a Vio chápavě přikývla. „Eli?!“ zapískal nějaký hlas. To je přece Darcy! Kašlala jsem na vše, co jsem řekla, a vyšla za mým malým andílkem.

  „Mamí! Same, máma!“ začala výskat a skákat na okraji schodů. „Tak počkej Darcy!“ zavolala jsem na ni a vyšla za ní. Sem tam mě bolely nějaké části mého těla, ale to bylo nic oproti radosti.

  „Mami!“ zavolal Sam a běžel mě hned obejmout. Tohle by byla ve filmu šťastná, radostná scéna. Ale přišel by nějaký zvrat, ten ale přijde i teď.

  „Em, ona je tu někde Em?!“ ptal se překvapeně Tinus. „Jo, jsem tu!“ zavolala jsem nazpět a do náruče si vzala Darcy. „Půjdem všichni dolů, jo?“ navrhla jsem a oba dva začali jásat.

  Všichni jsme si posedali v obývacím pokoji a dělali, jako kdyby nás příjezd byl něco velkého a zvláštního.

  „Sehnal jsem hlídání,“ ozval se Marcus, vedle sebe měl Emmu, která držela v náručí Elin, a Marcus měl v náručí Auroru.

  „Marcusi,“ povzdechla jsem si, „uvidíme se jeden den v týdnu.“ „Ale... Tak... Na chvíli, potřebujeme si promluvit my dva, možná my čtyři,“ protestoval Marcus. „Má pravdu, Em,“ přikývla Vio, ale ani jeden neměl pravdu. „Dobře, tak... Na chvíli. Ale zvládne to?“ „Mám s sebou Maju a Martinu, neměj strach,“ chlácholila mě. „Marcusi, já si nemyslím, že je to dobrý nápad, je to parta puberťáků,“ snažila jsem to hlídání vymluvit. „Ale no tak! Samotným vám bylo osmnáct, když Em otěhotněla!“ protestovala Emma. Má pravdu. „No tak už běžte.“

  „Marcusi, mám s nimi den, co to děláš?“ zeptala jsem se trochu naštvaně. „Ale tobě potřebujeme pomoct,“ ozval se Tinus, ale já zmateně koukla na Marcuse.  „Řekl jsem jim to,“ vysvětlil Marcus. „Cože?“ vydechla jsem překvapeně a čekala na odpověď, ale v tu chvíli se ozvala Emma. „Tak my už radši půjdeme,“ řekla a vyvedla děti ven. Ještě jim tedy dala boty.

  „Promiň, neměl jsem, ale... Já byl zoufalej, nemají ti ubližovat,“ vysvětloval Marcus a já přikývla. Chápu ho. Ale... I tak. „Promluvte si sami, my s Vio vám půjdeme udělat kafe, pojď,“ popoháněl Tinus Violet, protože asi nechtěl, aby tu s námi byla.

  „Marcusi,“ zašeptala jsem a posadila se na gauč. „Co mám dělat?“ zeptala jsem se zoufale a on si sedl vedle mě. „Já už tě nedám... Nepustím tě za ním,“ zašeptal a přitáhl si mě do objetí. Já jsem se začala klepat. Já se bojím.

   „Em? Co je..?“ zeptal se zmateně. „J-já nemůžu... On... O-on... Já se bojím,“ dostala jsem ze sebe trhavě a schoulila se k němu do náruče. „Proč to udělal..? Proč..? Vždyť... Jsem nic... Udělal to snad proto..?“ ptala jsem se ho zoufale, ale on sám asi nevěděl odpověď.

______________________

Vydáno: 24. 6. 2021