We Made It Together [M&M]

70

Pochodovala jsem po domě s těhotenským testem a hledala nějakou živou duši, které bych to mohla říct. Už zase sen stávající se realitou. Ale vážně... Kde jsou všichni, když je potřebuji? Marcus s Tinusem odjeli na ten nákup, Violet šla ven za dětmi, ale děti do školky nešly. A co mám teď dělat? Mám si to miminko nechat nebo ne?  Můžu riskovat, že není Marcusovo? Ono s žádnou pravděpodobností Marcusovo není. Musím na ten potrat. Musím, není jiné cesty.

  Vzala jsem do ruky svůj mobil a vytočila Marcusovo číslo. Prosím, zvedni to a nenabourej jako já.

  „Ano, Em?“ zeptal se, ale já vůbec nevěděla, co říct. „Za jak dlouho tu budeš?“ zeptala jsem se zoufale. „Za dvě hodiny, Em, co se děje?“ Mám mu to říct? Nebo ne? Nenabourá kvůli tomu?

  „Kdo z vás řídí?“ zeptala jsem se rychle. „Tinus, už jedeme domů, proč?“ ptal se nechápavě. „Marcusi, je to... Je to úplně špatně všechno, já jsem těhotná. Doopravdy. Co budu dělat..?“ ptala jsem se ho zoufale a bylo poznat, že ho to zarazilo. „Mohla bych na potrat? Odvezl bys mě tam?“ zeptala jsem se smutně. „Em, přemýšlej nad tím ještě,“ řekl mi Marcus. „Ale já nemůžu v sobě nosit dítě, které vím, že není tvoje, ale jejich. Nechci v sobě mít něco, co má Brandonovo nebo Jeffreryho DNA, já nemůžu. Nesnesla bych pohled na dítě, které má jako otce toho debila, který mi ublížil. Marcusi ,proč nám dvěma to nešlo, ale tohle vyšlo? To je svět tak moc nespravedlivý?“ mumlala jsem mu zoufale s pláčem do telefonu. „Lásko, neměj strach, až přijedu, vymyslíme to společně. Běž si lehnout a odpočiň si, my ti klidně... Zazpíváme,“ nabídl mi a já se trochu usmála. On mě má rád a zajímá se o mě, stará se, já musím také pomoct jemu. „Už jsi šla do postele?“ zeptal se Tinus od Marcuse. „Jo, už jdu,“ odpověděla jsem a odešla do mojí a Marcusovy ložnice.

  „Zapneš si ještě kameru?“ zeptal se Marcus a já tak tedy udělala. Už jsem ležela u nás v posteli a zahrabávala se do peřin. „Můžeme?“ ujistil se ještě Marcus. „Když budete na silnici dávat pozor.“ „Tak dobře... Co zazpíváme?“ zeptal se Tinus Marcuse. „Něco od nás," navrhl Marcus. „Ale ne, já nechci, něco jinýho,“ protestoval Tinus. „Vždyť Em ma ráda ty... One direction? No prostě Harryho, Zayna a spol, nemám pravdu?“ ptal se vychloubačně Tinus.

  „Jo, ano, máš,“ přikývla jsem a pozorně je poslouchala. „Tak zazpíváme strong,“ rozhodl Marcus. „A to je která?“ zeptal se Tinus docela zmateně. „Někde uprostřed je takový ztišení a je tam něco ve smyslu: „Cause you make me strong.“ Teď taková rána a pak následuje: „I'm sorry if I say I bla bla bla.“ Už víš?“ vysvětloval Marcus. „Jo, už vím.“

„My hands, your hands,
Tied up like two ships.“

„Drifting, weightless,
Waves try to break it.“

„I'd do anything to save it,
Why is it so hard to save it?“

„My heart, your heart, sit tight like book ends,
Pages between us, written with no ints.“

„So many words we're not saying.
Don't want to wait till it's gone.
You make me strong.“

„I'm sorry If I say I need ya,
But I don't care I'm not scared of love.“

„'Cause when I'm not with you I'm weaker,
Is that so wrong ? Is it so wrong ?“

„That you make me strong.“

  Ani nedozpívali celou písničku, to jsou mi věci, ale zpívají krásně.

 
„Em?“ zašeptal Marcus, asi aby mě nevzbudil. Nic jsem neřekla, jsem unavená. „Tak dobrou noc,“ zašeptal skoro neslyšitelně. Kluci ale moc dlouho zticha nebyli.

  „Co chceš dělat?“ zeptal se Tinus Marcuse. „Co chci dělat? Ať řekne ona, jestli si to chce nechat, nebo ne. Já bych jí pomáhal. Hodně moc. Ale nevím, co bude chtít, vždyť... Je to pořád její dítě. Polovinu genů bude mít od ní, vyrostl by z něj dobrý člověk. Nedostal by se do rukou těch debilů, ale asi by mě mrzelo, že není moje. Víš co. Ty bys taky nebyl rád, kdyby to Vio měla s někým jiným,“ vysvětloval Tinusovi. Mluví docela rozumně, hodně rozumně.

  „Ale tohle je asi trochu jiná situace,“ odporoval mu Tinus. „Jo, je to něco jinýho, ale štvalo by tě to, neříkej, že ne,“ oponoval mu Marcus. „Jo, ale já vím, že je moje, ona by mě nepodvedla,“ protestoval stále Tinus. „Ale kdyby nebylo tvoje, hypoteticky,“ vysvětloval Marcus. „Ale ono je.“

  „Tak a dost, soustřeďte se na cestu,“ vložila jsem se do jejich rozhovoru. „Ehm... Promiň Em, nechtěli jsme tě vzbudit,“ omlouval se mi Tinus. „Dobrý, ale jeďte normálně a opatrně, já ani nespala.“ „Takže tys to celý slyšela?!“ zeptal se Marcus vyděšeně. Co plaší, vždyť mluvil hezky a rozumně? „Ano, ale ještě se o tom pobavíme, až přijedeš domů,“ odpověděla jsem mu popravdě. „Necháme si ho,“ zamumlal Marcus, ale já dělala, že ho neslyším. Tohle si musím rozhodnout sama, i když bych stejně poslechla Marcusovo rozhodnutí.

  Je pravda, že když já a Marcus jsem další dítě mít nemohla, tak by tohle bylo řešení. Nebo snad ne? Mělo bychom to miminko už od narození, vychovávalo bychom ho spolu a nikdo by se nikdy nemusel dozvědět, čí je. Anebo... Postupně. Nebudu nic nikam říkat hned. To bych byla hloupá. Ale i tak nemůžu uvěřit, že uvnitř mě v mém žaludku roste už zase malé miminko, které bych si jednou mohla pochovat, oběhnout, učit chodit, učit psát, učit se s ním, vozit ho do školy... Další malé miminko jako byla Elin s Darcy a Aurorou. I Sam byl jednou miminko, ale to jsme ho ještě neznali. U Sama mi vůbec nevadí, že není biologicky náš, vždyť on si i sám vybral, že chce být s námi. Vybral. Víceméně.

  Že bychom měli malou Anniku? Tobiase? Ne, to by mě Marcus zabil a hrozně by žárlil. Takže žádný Tobias. A co Anton? No, to by nebylo o moc lepší... Už to mám... Budeme mít malého Marcuse! Anebo malou Emmu. Ano, to budeme mít. Ať Marcus chce, anebo ne. Budeme mít dítě a řekneme, že Marcus je otcem.

______________________

Vydáno: 26. 6. 2021

Otázky na character ask můžete psát sem :D