We Made It Together [M&M]

66

  Marcus i Elin jsou zdraví. Oba dva jsou v pořadku. Ani nevíte, jak moc jsem vdečná za to, že mi neumřou takhle brzy. Nemáte tušení, že...

 „Jak jsi se sakra dostala ven?! Celej den tě hledáme všude možně a ty jseš v nemocnici! Až tohle uslyší Tobias... Tomu dovolím tě normalně i ošukat. No chápeš to, Jeffrey?!" křičel Brandon a já začínala mít i pocit, že něco pil. Zabije mi dceru. Ta by si tímhle neměla v roce a půl procházet. Měla by si hrát s těmi zvláštními hračkami pro děti, učit se držet tužku, stavět s tatínkem sněhuláky, ale tohle ne.

  „Domů," zakňučela Elin a začala mě tahat za triko. Já bych taky ráda domů, to mi věř. „Musíš to chvilinku vydržet, zlatíčko, bude to zas dobrý," chlácholila jsem ji a hladila jsem jí vlásky, které má hodně husté. Tohle zdědila po Marcusovi, ale mně připadá, že jsou to malé verze mě. Jak Elin, tak Darcy.

  „Jsme tu," pronesl Brandon a Jeffrey hned vzal moje ruce a začal mě svazovat. Ale vždyť takhle nemůžu vzít malou...

„A ty pojď," řekl Brandon a z náručí mi malou vyrval. „Vrať mi ji!" ječela jsem. Nesmí mi brát moje dítě. Ublíží jí. Nesmí jí ublížit, nesmí. „Mámí!" vřískala Elin, ale Brandon ji praštil, aby ztichla. Je to blbec. Elin se navíc ještě více rozvřískala a začala ho kopat.

   „Já ji radši odnesu za tou druhou," ozval najednou Tobias a mně spadl malý kámen ze srdce. On jí neublíží. On na ni ani nevztáhne ruku. Nesmí a vůbec není takový. On bude úžasný otec, perfektní manžel, pozorný... Holky ho mají rády, Sam by určitě měl taky... Ale ne, ti už otce mají, ale když nám to s Marcusem nevyjde, tak by Tobias nebyl špatný. Nemyslíte? Já ho mám ráda, zajímá se a stará se. Nikdy by mi neublížil. Nikdy. Pomohl by mi vyrovnat se s potratem. Věřím tomu.

   „A my jdem!" zatáhl mě za svázané ruce Jeffrey a odváděl mě někam pryč. Hlavně ať jsou Aurora s Elin v pořádku.

______________________________

Pochodovala jsem po domě s těhotenským testem a hledala nějakou živou osobu, které bych to mohla říct. Kde jsou všichni, když je potřebuji? Marcus s Tinusem odjeli na nákup, Violet šla ven se psem  a děti odešly do školky, tedy moje maminka je tam odvedla.

 Ale co teď mám dělat?

 Mám si to miminko nechat nebo ne? Mohu riskovat to, že není Marcusovo? Ono pravděpodobně Marcusovo není. Musím na potrat, není jiné cesty...

________________________________

 S ostrou bolestí jsem otevřela oči, ale hned jsem je znovu zavřela. Co se zase stalo? Kdo mi co udělal? Kde jsou holky a jak vlastně dopadl Marcus? A co je s těhotnou Violet? Neublížil jí a její dceři Brandon? Vlastně ještě neví, jestli to bude holka, ale myslí si, že bude. U nich v rodině se v každé generaci rodí maximálně jeden kluk. A já osobně si myslím, že kluka bude mít Edvin, už teď má malou dcerku Vivien. Teď čeká miminko i Vio, takže u nich v rodině bude hodně veselo. Já chci taky, i když... Nehodí se to. Já vím, jsem vězeň a Marcuse jsem neviděla dlouho, tedy... Jasně, viděla jsem ho dnes, ale po jaké době? Co když mě přestává mít rád? O děti se stará, protože musí, ale nemá povinnost mít rád mě, Emilii Gunnarsenovou, rozenou Lindström. 

  Ale začíná mě děsit, že mě bolí nohy a vlastně celé tělo od pasu dolů. Dokonce mě ovanul chlad. Proč? To je moje jediná otázka.

  Na rukou pociťuji teplo, takže moje chladné nohy nedávají smysl.

  „Jste tu někdo?" zeptala jsem se se stále zavřenýma očima. Zůstala jsem bez odpovědi. „Tak jste tu někdo?!" zvýšila jsem ještě hlasitost svého hlasu a doufala, že tentokrát se přeci jen někdo ozve. „Neměj strach," zašeptal hodně povědomý hlas, ale já nebyla schopna poznat, komu patřil. Začala jsem se klepat. Dotyčný na mě hodil příjemně teplou deku, ale i tak by mě zajímalo, kdo to je.

  „Už bude dobře, dostaneš soukromí na to, aby ses mohla obléknout," chlácholil mě, ale já se okamžitě vyděsila. Prudkým pohybem jsem vstala a podívala se pod deku na spodní část svého těla. Ležela jsem tam úplně nahá. Úplně. Znamená to snad, že... Ten sen určitě souvisel s tímhle! Vždyť mě museli znásilnit. Někdo z nich. Asi...

  Začala jsem trhavě dýchat a myslela jsem, že se rozpadnu studem. Kéž by to šlo.

   „Vím, že to není příjemné, mrzí mě, že se ti to stalo, já ani Tobias jsme nevěděli, co ti chtějí udělat," říkal soucitně Anton. No ano, Anton. Ten není zlý, minimálně se tak nechová. A dokonce mi sbírá a hledá kalhoty po pokoji. 

   „Až tě odsud dostaneme, postará se o tebe Marcus," povzbuzoval mě ještě a podal mi moje oblečení. „Děkuji." Oblečení jsem si od něj vzala a snažila se nějak otočit, aby mě takhle neviděl. Jenže on už viděl, jak vypadám nahá, i když neúplně. Když na mě dával tu deku, už jsem nahá byla.

  „Hned pro tebe přijdu," oznámil mi a odešel někam za dveře. Nevěděla jsem, co dělat. Nevěděla jsem, co mi dělali, ale ze zoufalství jsem se rozplakala. Vzdyť jsen jen obyčejná špína, úplná nicka, nikdo, nechutnost. Chci pryč. Chci to ze sebe dostat.

  Pevně jsem semkla víčka k sobě a snažila se na vše zapomenout, místo toho jsem si vzpomněla na ty nechutné okamžiky, které jsme, aspoň jsem si to myslela, nevnímala.

  „Sundej jí ty kalhoty!"

„Stejně je to kurva, vždyť je to jedno!"

„Ser na to, ochranu nepotřebuješ."

Co když otěhotním? Co se stane? Vždyť by to dítě ze mě stejně vybili. Je pravda, že podvyživená jsem natolik, že menstruaci už nemám, takže otěhotnět he nemožné, dokonce bude, i když se vše dá do pořádku, ale náhody se stávají. Elin a Darcy také vznikly z jedné velké nehody. Ale ty vím, že jsou naše. Moje a Marcusovy. A my dva je milujeme víc než cokoli jiného. A stejně tak Sama, našeho adoptovaného syna, našeho nalezence a... prostě naše zlatíčko.. Ale bývali jsme skvělí rodiče, teď už ale nejsme. Já už nejsem.

____________________________________

Vydáno: 21. 6. 2021