We Made It Together [M&M]

30

  „Em, no tak, určitě si vymýšlí,“ snažil se mě už po cestě Marcus uklidnit, protože jsem se rozbrečela. Žádné vzlyky, nic, jen mi tekly slzy z očí. „Když mě to mrzí, ty jsi děti chtěl,“ zašeptala jsem a tupě koukala před sebe. „Vždyť už děti máme, nic se neděje, uvidíš, že to bude dobrý,“ stále mě povzbuzoval, ale já už mu na to nic neřekla.

  „Tak a jsme tady,“ řekl, když zastavil před nějakou jednopatrovou budovou s obrovskou zahradou. To bude ten dětský domov. Já jsem v rámci možností rychle vystoupila z auta, stejně tak Marcus a pak jsme se společně vydali do budovy.

  „Dobrý den,“ pozdravili jsme oba a nějaká paní na nás zvedla pohled. „Vy... Vy jste přece pan Gunnarsen a vy musíte být paní Gunnarsenová, vy jste sem před pár dny vezli Sama, že ano?“ vyptávala se nás nějaká paní a odpovědi se chopil Marcus. „Ano, přesně tak, jsem tu domluvený s nějakou vaší kolegyní, že si ho adoptujeme, prý se našli jeho praví rodiče, ale ani jeden o ně nemá zájem a ani příbuzní, takže... Jsem myslel, že by šlo si Sama vzít,“ vysvětlil jí Marcus a já se na něj překvapeně podívala. Proč mi neřekl to o těch rodičích? Proč tady nevím vůbec nic?

  „Dobrá, to by určitě šlo, teď bych poprosila jednoho z vás, aby mi tady vyplnil papíry a druhý může jít za Samem, už čeká na připravený zahradě,“ vysvětlila nám a já se hned otočila na Marcuse. „Běž za ním, já to půjdu vyplnit,“ nabídl se, já přikývla a ještě se otočila na tu paní, jestli mi řekne, kde je ta zahrada.

  „Jděte rovně touto chodbou a na konci jsou dveře, ty otevřete a jste na zahradě,“ vysvětlila mi, já rychle poděkovala a vydala se tedy na zahradu. Zaslechla jsem ještě, že si paní někam tedy brala Marcuse, aby mohl podepsat ty údajné papíry, ale víc už jsem nepostřehla.

  Celou chodbou jsem prošla, otevřela jsem dveře a ocitla se na obrovské zahradě s krásné zelenou trávou. Stály zde nějaké vychovatelky, v rohu zahrady byl bazén, děti různě po skupinách a mě už teď děsilo, jak dlouho tady budu Sama hledat. Naštěstí ještě než jsem si to tu celé stihla prohlédnout, rozběhl se ke mně malý klučina a vykřikoval: „Teto!“ Nemohla jsem odolat a prostě se k Samovi sklonila a zvedla si ho do náruče. Na tváři se mu objevil velikánský úsměv, stejně tak i mě a nějaká bolest mi dočista zmizela. Sice se těch žeber dotýkal, ale já spíš vnímala to, že se za mnou sám od sebe rozběhl.

„Tak co? Zvládnul jsi to tu?“ zeptala jsem se ho, ale on začal hned záporně kroutit hlavou. „Tak copak se tu stalo tak hroznýho?“ ptala jsem se ho dál. „Byv jsem tu sám, ploč jsem nemoct zůstat s stlejdou a tetou?“ stěžoval si Samík a já si trochu povzdechla. „Museli jsme něco málo zařídit, ale neboj, teď s námi pojedeš domů a bude to dobrý, jo?“ povzbuzovala jsem ho. „Tak jo,“ přikývl. „A teď jdem za strejdou,“ řekla jsem ještě, chytila ho pevněji, otevřela dveře dovnitř a znovu šla tou chodbou za Marcusem, který ještě vyplňoval papíry.

  „Stlejda! Ahoj slejdo!“ vypískl Sam. A já ho tedy postavila vedle Marcuse. Musí uznat, že je to vysoký dítě. Vlastně ani nevím, kolik je mu let.

  „No nazdárek, já říkal, že přijedeme a ty jsi mi nevěřil, já tu ještě musím něco dodělat, si můžeš zatím sednou ke mně jestli chceš,“ říkal mu Marcus a já se na ně musela usmívat. Byli spolu neskutečně roztomilý. Marcus to prostě s dětmi umí a tak to prostě bude. Vlastně i Tinus to s dětmi umí, oba dva vyrůstali s o šest let mladší Emmou, takže to pravděpodobně bude i tím.

  „Em, potřebujem tvoji občanku,“ vyrušil mi najednou Marcus a já se na něj podívala tázacím pohledem. „Aby se ověřilo, že jseš to ty, aby tě mohli zapsat do rodného listu, dělá se novej, budem právoplatné rodiči,“ vysvětlil mi Marcus a já z kapsy vyndala peněženku, abych mu z ní mohla vytáhnout svůj občanský průkaz.

  „Tady,“ řekla jsem, když jsem jsem ho položila na stůl ke všem těm papírům.

  Zatímco já jsem tady hledala ten nesmysl, Marcus vzal Sama na svůj klín a i s ním tam vypisoval všechny možné údaje o sobě i o mně.

  „Kde máš trvalý bydliště? U rodičů nebo už u nás normálně?“ zeptal se mě najednou Marcus. To kdybych věděla. „Myslím, že ještě u rodičů,“ odpověděla jsem mu a nade mnou zakroutil hlavou. „Bydlíme tam skoro dva roky a jedinej, kdo tam má trvalý bydliště kdo holky a Tinus,“ povzdechl si Marcus a začal to vypisovat. „To mužem jet někdy vyřešit do Møsjenu,“ řekla jsem mu a on přikývl.

  Všechny ty papíry podal té paní tady, která je ještě všechny prozkoumávala. Upřímně bych už chtěla jít, čím dřív budu doma, tím dřív si budu moct vzít prášek a ty žebra přestanou bolet. Doufám, že se to zahojí brzy, když jsem souhlasila s tím Emminým videoklipem. Zajímalo by mě, na jakou písničku to bude. Určitě už jsem ji slyšela, protože Emma nám je pouští skoro všechny. Docela mě děsí tedy ten Brandon, ale třeba to nevezme, nemusel by. Ale... Co bude se Samem až... Vždyť nám ho nenechají. Nenechají nám ho, když nebudeme bydlet spolu.

  „Paní Gunnarsene, potřebuji ještě, abyste se mi tady podepsala,“ ozvala se ještě ta paní a já si tedy vzala propisku a podepsala jí to. Pak už nám jen dala mraky papíru jako rodný list a nějaké další papíry, nějak jsem nezkoumala, co to je, to udělám až doma. A teď už jsme se jen vydali do auta, Marcus dal Samíka do sedačky, kterou koupil po cestě, a vyjeli jsme.

  „Em? V pohodě?“ zeptal se Marcus, já jen zakývala hlavou a vyndala si prášek z krabičky. „Takže nejsi,“ povzdechl si Marcus a podal mi flašku pití, kterou měl vedle sebe. Já jsem tedy polykala prášek a Marcus se zeptal Sama: „A u tebe všechno v pohodě? Není ti špatně? Neboli tě bříško?“

___________________

Vydáno: 28. 3. 2021