We Made It Together [M&M]

74

Violet

S Tinusem jsem vyjeli do Trondheimské nemocnice, i přestože je od nás nějaké čtyři hodiny cesty. Není vůbec možné, že se sem dostanu, až budu rodit. To není ani trochu možné.

„Nedělá se ti špatně? Nechceš zastavit?" ujišťoval se Tinus pár kilometrů před nějakou benzínu. Asi si všiml, jak si rukou hladím svoje malé bříško.

„Ne, můžeme normálně jet," vyvrátila jsem mu a podívala se na čas na mobilu.

Dvanáct hodin. Takže ještě dvě hodiny. To... Je moc dlouho.

„Zastav, prosím," zamumlala jsem, a tak musel Tinus zajet někam k lesu. Já jsem okamžitě vylezla z auta a natočila se směrem od vozovky. A vyvracela se. Co je zase tohle?

Ještě chvíli jsem tam stála a klepala se. Mám hrozný strach. Můžeme to brát jako normální kontrolu? Anebo radši ne, abych sem musela ještě jednou?

Uslyšela jsem zaklapnout dveře od auta a na to ucítila, jak mi Martinus pokládá na bok roku.

„Slibuju, že budete v pořádku. Moje dvě princezny," zašeptal mi do ucha a ruce mi položil na místo, kde se schovávala naše malá.

„Zajedeme za chvíli tedy na tu benzínu? Pro vodu a třeba něco na žaludek, abys nemusela zvracet každou chvíli?" navrhl mi Tinus. Myslím si, že to není špatný nápad. „Taky pojedu pomaleji, to by taky mohlo být tím."

„Děkuju, že se takhle staráš," zašeptala jsem, a než jsem se k mému snoubenci otočila, snažila jsem se utřít si pusu.

  Cesta do nemocnice se i s přestávkou zdála nekonečná, ale nakonec jsme se i přes všechny problémy dostali do nemocnice a nakonec i na řadu. Skvělý pocit, že už se o mě konečně postarají anebo... By měli.

  „Další prosím!“ zavolala sestra z ordinace a já s Tinusem jsme se zvedli a vydali do ordinace. Nakonec jsem šla ke své vlastní doktorce, protože když jsem ji volala, říkala, že můžu přijít k ní, protoue jí odpadlo pár pacientů.

  „Dobrý den, slečno, vy se posaďte sem na židli a váš přítel může hned sem vedle vás a povězte mi, co vás trápí. Do telefonu jste zněla rozrušeně,“ vybídla mě doktorka a já se připravovala na to, že jí rozumně odpovím.

  „Z těhotenstvím jsem měla spousty obav, ale o všem jsem se bavila s mojí maminkou, babičkou, budoucí tchyní a kamarádkou, která si těhotenstvím prošla nedávno a ve stejném věku, ale žádná z nich mi o tomto neříkala. Cítila jsem, že mě poprvé dneska koplo, ale už několik dní mám v podbřišku silné křeče a docela se obávám toho, co to nakonec bude,“ vysvětlila jsem a čekala nějaké odsouzení. Je mi sotva 19. Neměla bych mít dítě. Ani ho čekat.

  „Tohle se určitě stát může, ale jsem ráda, že jste přišla. Uděláme ultrazvuk a uvidíme, takže si lehněte na lůžko,“ pousmála se na ně povzbudivě a vybídla mě k položení se.

  Doktorka mi tedy začala dělat ultrazvuk, přičemž Tinus si přisedl ke mně a snažil se z té malé nepřehledné obrazovky něco vyčíst.

  „Všechno vypadá normálně, máte tabulkově přesné těhotenství, měla byste mít radost,“ zasmála se, když v tu najednou jsem ucítila, že se naše miminko někam otočilo. Doktorka se tedy opět podívala na tu obrazovku a prohlásila: „Chcete vědět pohlaví? Je krásně natočené.“

  „Ano, prosím,“ přikývla jsem. Tinus začal nervózně poklepávat nohou a vyčkávali stejně jako já.

  „Gratuluji, čekáte chlapečka.“

*o dva týdny později*

 
Za tuto dobu se toho stal tolik, že to nedokážu ani všechno říct. Přišlo tolik velkých změn. Jedná hlavní z nich Bolo to, že se za pět dní vdávám, nemám šaty a bříško mi roste každým dnem. Malý Tinus se doslova zbláznil.

  Jedna u obrovským změn se také stala u Martinuse. Změnil si účes. Úplně. Blonďaté krátké vlasy. Možná ho chci uškrtit, protože nám tím zkazí svatbu, ale je to jeho hlava. Jen... Copak s tím chce na svatbu? Mít s tím svatební fotky? Jsou to jen vlasy ale... Já jen...

   Další nechutná změna se stala u Emil. Smutná. Nespravedlivá... Teda ne, že by potratila! To už ne! Ale znova ji odvezli. Nějaký Jeffrey nebo kdo... Společně i s dětma, které by měl dnes vracet. Zajímalo by mě, jestli jí pustí na svatbu. Je to přeci jen moje svědkyně, nebo jak se tomu říká. Je to moje asi jediná opravdová kamarádka, která vím, že pro mě bude chtít jen to nejlepší. Věřte mi, je úžasná, pokud jste to už nepoznali.

  Dále sem také nastoupila ta chůva. No... Proč bych jí měla říkat chůva, když je to Lil od nás ze školy? Jsme doslova jak kamarádky a každá tady uděláme něco. Chůva Lil zní dobře, ale jak říká Sam, je to teta Lilly. Se kterou se člověk nikdy nenudí. Už i plánovala expedici na to, jak zachráníme Emil.  No, skvělý by to bylo, ale ještě vědět, kde je. Nebudeme přece chodit barák od baráku v celým Norsku a zvonit a prohledávat domy. To by nás možná i zavřeli, ne?

  „Do pytle!“ zakřičel Tinus, až jsem se docela lekla, protože jsem přemýšlela nad vším možným. „Co se zas stalo? Chceš vymyslet nějakej plán?“ nabídla mu hned Lilly, ale její nabídku dočista ignoroval. „Volali mi, že máme koncert," povzdechl si, ale já už věděla, že řekne nějaké datum, které se vůbec nehodí.

  „To je přece super, ne?!“ vyhkla povzbudivě Lilly, ale on se na ni jen naštvaně podíval. „No... Tak ne.“ „Co se tedy děje? Kdy ho máš?“ zeptala jsem se pro změnu já. „24. ledna, na nějakým festivalu. Vypadla jim jedna skupina, a tak zavolali nám, jenže...“ vysvětloval frustrovaně Tinus. „Máme 25. svatbu,“ doplnila jsem ho. „To to neví? Neměl bys jim to prostě narovinu říct?“ navrhla jsem mu, ale on si povzdechl. „Já nechci, aby to věděli...“ zamumlal. „Dej mi ten telefon,“ řekla jsem, ale on se na mě překvapeně podíval. „Já vím, že nerada mluvím s lidmi, ale nenechám si zkazit svatbu. Tu by nebylo problém přeložit, ale tebe to bude ničit, to já nechci, dej mi ten telefon,“ nakázala jsem mu a on mi ho tedy podal. „Hned to první číslo,“ zamumlal.

  „Tady přítelkyně Martinuse, můžu s vámi na chvíli mluvit?... Jo, je to důležitý... Ano, týká se to toho festivalu... Máme svatbu s Tinusem, nemůže 24., byl by tam do čtyř zase a druhý den máme svatbu, to nejde... Vážně?... Tak ano, dobře, děkuju,“ promluvila jsem si s nějakým tím člověkem a pak odhodila telefon k Tinusovi.

  „Máš štěstí, ještě nevolal organizátorovi, nepřijme to.“

______________________

Vydáno: 3. 7. 2021