We Made It Together [M&M]

78

  Okamžitě jsem přiběhla k Elin, která ležela na zemi a brečela. Silně vzlykala a nemohla se skoro ani nadechnout.

   „M-ma-ami,“ snažila se ze sebe dostat, ale tohle teď nebylo podstatné. Dýchá. Ty problémy musí mít z toho, že brečí. Musí.

  Plakala, ale já ji i tak musela pomalinku sáhnout na každou stranu těla a část ruky, nohy a hlavně zad. Nikdy nevyjekla tolik, aby mě to vyděšilo ještě víc. Musím ale říct, že to byl hodně ošklivý pád.

  Malou jsem si vzala do náručí, opatrně ji držela a šla si s ní sednout ke stolu, kde stále seděla Vio s malou a vedle nich Anne.

  Elin mě sice držela za vlasy a obličej měla zabořený u mě, ale stále jí dělalo problém se nadechnout.

  „Zlatíčko, neboj se, bude to dobrý. Bebí bude hned pryč. Víš co? Zahrajem si na koníka. Hezky nádech nosánkem a pak uděláš prrrrrr.“ Tohle by jí mohlo uklidnit dýchaní a trochu odreagovat. Proste koňské zvuky. Semknete rty k sobě a vydechnete a dělá to takový zvláštní zvuk.

  Elin stále vzlykala, ale zvedla obličej z mého hrudníku a pozorovala mě. „Hele, takhle. Koukej,“ řekla jsem jí a znovu jí to předvedla, přičemž ona mě pozorněji sledovala. „Zkusíš to?“ navrhla jsem a ona trochu přikývla. „J-jo.“

A tak to zkoušela a chvíli já s ní a začala se postupně uklidňovat ona i její dech, který mi teď dělal starosti největší. Holt si teď bude už jen s Darcy vybarvovat omalovánky.

  „A když si tak hezky hraješ na toho koníka, nechceš ho vybarvit?“ napadlo mě, když jsem v omalovánkách viděla dvojstranu, na které byly dva totožní koně, takže jednoho může udělat Darcy a druhého Elin.

  „Tak jo!“ vykřikla nadšeně a já ji přetočila směrem ke stolu. Začala si stejně jako Darcy brát pastelky a čmárat přes koně. Ale co byste taky chtěli? Je jim rok a půl, většina dětí v tomto věku ani neví, co to pastelka je. Kdyby nebylo Sama, tak to taky třeba neví.

  „Nezajde někdo za-,“ začala najednou Viol, ale Emma ji přerušila. „Jo, běž tam, já si Darcy půjčím,“ nabídla se hned a šla si sednout k nám místo Violet. A kam to Viol chce jít?

„Em, nechceš ji vzít do nemocnice?“ navrhla Anně, ael já zavrtěla hlavou. „Budu ji pozorovat, zítra nebo pozítří stejně sama do nemocnice musím, tak kdyby něco, tak ji vezmu s sebou. Ale uvidím. Když začne být divná, zvracet a takovýhle věci, tak samozřejmě pojedu, ale takhle ji tam nechci zbytečně zdržovat,“ vysvětlila jsem a Anne chápavě přikývla.

  „Stejně ten pád vypadal hrozně,“ uznala ještě Emma. Má pravdu a ještě víc mě štve, že ho zavinil Marcus.

  „A... To se o ně zvládnul starat, když jsem byla pryč?“ zeptala jsem se trochu s obavami. „Jo, neboj, to zvládal.“

  „Tak naši dva pánové už pojedou domů, oba dva jsou pokropeni mokrou vodou a vyzvraceli se na trávník. Já je odvezu domů, vy si někde seženete odvoz nebo..?“ oznamovala nám Violet, když se konečně vrátila.

   „Prosimtě, já ty dva odvezu, vy tu buď ještě zůstaňte nebo taky jeďte. Emmo ty můžeš jet asi se mnou a Erik se dostane domů nějak s vašima,“ navrhovala pro změnu Anne a my s Vio jsme se na sebe otočily. „Asi pojedeme, ne? Tobě stejně manžel odjel, tak...“ ptala jsem se, ale ona začala hned přikyvovat. „Tak sedačky jsou u Marcuse v autě, ta vezmeme, ale nikdo další se k nám už nevejde, podle toho, čí auto vezmeme. My jste přijeli dvoumístným a Marcus asi sedmimístným, ne?“ ptala se Viol. „Jo, tak jdem, kde mám ty svoje dvě děti?“ zvedla se Anně, vzala si věci a brala je i Emmě, která ještě seděla s Darcy.

  Všichni jsme se tedy sebrali a vyjeli jsem do Trofors. Violet nakonec řídila a upřímně? Neřekla bych, že jí to vadí. Má řízení ráda.

  S Violet jsme přijely jako první, a tak jsem Darcy dala ke spaní, Sam si chtěl jít hrát se Sammym, já si u sebe nechala Elin a společně s Vio jsme šli čekat na ty naše opilce.

  „Ahoj květinko!“ zavolal motající se Tinus na Vio a šel k ní. „Je! Pomoc! Obluda!“ smál se Marcus, ale já mu chtěla jednu vrazit. „Prosimtě pojď ty blbečku,“ sykla jsem na něj, čapla ho za ruku a táhla dovnitř.

  „A co je jako tohle?“ zeptal se a chtěl sáhnout na Elin, která mi usínala na rameni. „Opovaž se,“ řekla jsem a praštila ho přes prsty. „Necháš ji být a budeš tu sedět.“

  Odvedla jsem ho do pokoje pro hosty, protože dneska se nemůžu starat o něj, ublížil Elin, ta je hlavní.

  El jsem se nakonec rozhodla na chvíli do postýlky přeci jen položit, abych Marcusovi mohla odnést peřiny a polštáře.

  „Obluda! Obludo pryč! Pryč fuj!“ ječel Marcus a snažil se schovat za vlastní ruce. „Prosím, nekřič tu... Tady máš peřinu, polštář a spi... Přijď si vedle do pokoje, když budeš něco chtít,“ řekla jsem mu a odešla znovu z jeho pokoje. Obluda...

  Ke spánku jsem šla uložit i Sama, který spí zase v jiném pokoji, ale pak už se jen vydala do ložnice za holkami. Obě spaly.

Rozhodla jsem se tedy, že se půjdu převléknout do pyžama a půjdu si taktéž lehnout.

  Když jsem si sundala ty hloupé šaty, viděla jsem to. Samá fialová skvrna. Všude nějaký šrám. Já jsem obluda. Má pravdu. Je jedno, že je opilý, on vždycky věděl, co říká... A tohle... Není to hezké a zdá se to těžké přijmout, ale má pravdu.

  „Medvídku!“ ozvalo se najednou z nějakého vedlejšího pokoje, ale já nevěděla, jestli od Marcuse nebo od Tinuse s Vio, pro jistotu jsem na sebe okamžitě hodila pyžamo a vylezla na chodbu, kde mě překvapil smutný Marcus.

  „Co je, Maci?“ zeptala jsem se ho. „Zima, tma, bojím,“ huhlal a přitáhl si mě do objetí. „Medvídku.“ „Běž si lehn-,“ chtěla jsem mu říct, ale rozplakala se nám Elin. „Běž si lehnout, udělám ti čaj,“ řekla jsem mu, došla pro Elin a i s ní v náručí šla dolů udělat Marcusovi čaj.

  „A ty neplakej, já vím, že i ty máš žízeň,“ řekla jsem jí, dala do ruky flašku s jejím čajem a začala jiný dělat Marcusovi a sobě kafe.

______________________

Vydáno: 7. 7. 2021