We Made It Together [M&M]

73

„Vážně o tu práci stojíš?“ ptala jsem se Lil ještě na ujištění. Je o rok mladší a před půl rokem dělala maturitu. Měla ji dělat s Violet, jenže ta kvůli psychickými problémům vynechala ročník, a tak ji dělá až letos.

  „Jo, vážně bych nastoupila a o tu práci stojím, škola mi skončila, tak musím někde nějak začít. Budu vlastně pořád k dispozici, takže žádný strach.“

  „Vážně si myslíš, že je to pro tebe dobrý nápad takhle půl roku po maturitě?“ zeptal se tentokrát Marcus. „Jo, vždyť říkám, že nemám co dělat jiného,“ uklidňovala nás, ale já jsem jí nechtěla moc věřit.

  „Tak tu budeš jako taková výpomoc, ale nechci, aby ses cítila jako nějaká služebná z minulosti,“ strachovala jsem se, ale doufám, že zbytečně.

  „Tak... Chceš se tu podívat nebo ukázat děti nebo?“ navrhoval Marcus. „Jo, tak... Se půjdeme podívat na obojí,“ přikývla Lilly. Vypadala docela nervózně. Asi se mi to jen zdá.

  „Tak pojď dovnitř,“ vyzvala jsem ji. Ona si zula boty, sundala kabát a vešla za námi dovnitř.

  Nejdříve jsme se vydali do obývacího pokoje za dětmi a asi i Tinusem, třeba bude hlídat i jeho.

  Darcy se hned podívala na Lilly, ale běžela se schovat za Vio. Takže místo Tinuse je tu Violet, dobrá.

  „Počkej chvilku, jen se stydí a bojí,“ vysvětlovala jsem a přišla si pro Darcy. Ona ke mně přilezla do náruče a položila hlavu na moji hruď. „Neboj, princezno,“ zašeptala jsem, vtiskla jí pusinku do vlasů a přešla s ní k Lilly.

  „Řekneš Lilly, jak se jmenuješ ty, nebo má maminka jít první?“ zeptala jsem se Darcy, ale ona jen zamumlala, „mami pvní.“

  „Spolupracuj, prosím,“ pošeptala jsem směrem k Lilly a ona trochu přikývla. Takže teď mluvit jako nějaký magor.  Nebo... Nevím co jiného. Zvláštně mluvit.

  „Ahoj Lilly, já jsem Emil,“ představila jsem se a Lilly mi tedy odpověděla nazpět.

  „Ahoj Emil, já jsem Lilly.“ Darcy se na nás otočila a koukala upřeně na Lilly, která se na Darcy usmívala

  „Představíš se taky, nebo se Darcy představí až za chvíli?“ nabídla jsem jí. „Za chíli,“ zamumlala mi do ucha a znovu se otočila zády k Lilly. „Dobře, to nevadí, tak se běž zase dívat s tetou na televizi,“ navrhla jsem jí a posadila ji vedle Violet, která si starostlivě jezdila rukou po podbřišku.

  „Marcusi, pokračuj se seznamování děti, já něco potřebuju vyřídit,“ řekla jsem mu a on tedy šel pro Elin a Sama, aby je mohl seznámit s Lilly v kuchyni.

  Když odešli, rychle jsem si sedla k Vio a starostlivě se jí zeptala: „Co se děje?“ „Divný bolesti, to nic ale nebude,“ odpověděla mi Vio, ale zoufale se na mě podívala. „Nekope jenom?“ napadlo mě. „To mi nepřijde, je to-,“ zasekla se najednou a chytla se za břicho ještě víc vyděšeně.

  „Co? Co se děje?!“ zeptala jsem se hned připravena pomoc. „Teď už kope,“ vyhrkla nadšeně a šťastně. Já jsem si oddechla, ale na celý dům zakřičela.

  „Tinusi!“ zaječela jsem a doufala, že nevzbudím Sofii, která spala nahoře. Edvin si ji ještě nevyzvedl.

   Tak, jak jsem předpokládala. Najednou jsme s Vio uslyšely sloní kroky a hned na to uviděly běžícího Tinuse sem.

  „Co se děje?“ vyhrkl hned. Já jsem se zvedla abych mu udělala místo vedle Viol.

  „Tak co je?“ vyhrkl tentokrát překvapeně. „Sedej,“ přikázala mu Violet, a když si sedl, položila jeho ruku na svoje bříško. Z Tinusova nechápavého výrazu se stal šťastný až překvapený.

  „Naše mála princezna,“ vydechl Tinus a mně trochu zmizel úsměv u tváře, ale snažila jsem se to nedat najevo.

  Já a Marcus jsme si moc takových chvil neužili. On byl na turné a já porodila o tři měsíce dřív, než jsem měla termín.

  „Tak já vás tu nechám,“ řekla jsem a odcházela za zbytkem své rodiny a Lilly. Jenže mě zastavilo jedno malé zlatíčko.

„Mamí!“ křikla a chytila mě svojí stále drobnou ručkou za prst. „Tak pojď, půjdeme se podívat na malý miminko,“ řekla jsem a rozevřela náruč, aby ke mně mohla lépe přijít a já ji jednodušeji zvednout.

Zvedla jsem ji a přes chodbu s ní odešla do horního patra, kde ležela malá Sof. Stejně se mi líbí, jak některá Sofie se píše s f a jiná s ph. Je to hezké. Sofie a Sophie. Pokud bych někdy ještě měla dvojčata, musím je takhle pojmenovat. Nebo k tomu budu přemlouvat někoho, kdo bude mít dvojčata. Chtěla jsem říct, že Auroře bych mohla říct, ale to bych byla spíš babička těch dětí, než teta. Vždyť je dokonce k tomu mladší než můj adoptovaný syn. Samík můj.

  Zkontrolovala jsem malou Sofii u Vio a Tinuse v pokoji, protože zde mají připravenou postýlku až na jejich malou. Malou Lilly. S tím jménem vlastně přišel Tinus, moc to nechápu. Ten nikdy neuměl nic pojmenovat, tedy... Vlastně umí. Tica pojmenoval on. Doteď mi neřekl, z čeho to jméno pochází. Asi z ničeho. Anebo z Taca.

  Já pro svoje děti neměla ani jméno, když se narodily. Nemohla jsem za to. Nikdo mi neřekl, že to přijde tak brzo, a to druhé, že nepřijde vůbec... Jsem na sebe naštvaná. Jak se asi mám teď ve vesmíru, kde jsem nepotrarila? Teď bych byla... V šestém měsíci. Za chvíli bych rodila. Byla bych ve stejném měsíce, jako když jsem rodila holky. Chci to období zpět. Hned teď ho chci zpět.

  „Em!“ zavolala na ně Violet z dolního patra a já se tam tedy s malou v náručí vydala. S malou Darcy.

  „Ano? Něco divného?“ ptala jsem se zadýchaně. „Asi bys neměla běhat, když jsi těhotná,“ upozornil mě Tinus. Já vím, co bych měla a co bych neměla.

  „Jak jsem říkala ta bolest, tak... Asi bych jela do nemocnice, tohle je něco jiného, než když kope a hýbe se,“ vysvětlovala mi Violet. Úplně ji chápu.

  „Dobře, tak... Dej pak vědět, jak to dopadlo,“ vyzvala jsem ji a upozornila, ale ona se na mě nervózně podívala. „Odvezeš mě tam..?“ „Ale já chci! Jsem dva týdny střízlivej!“ protestoval Tinuse a zatvářil se ublíženě.

  „Tak jeďte a napiš po cestě Edvinovi, že až si vyzvedne malou, že tu budeme jen my.“

_______________________

Vydáno: 1. 7. 2021