We Made It Together [M&M]

37

Nervózně jsem seděla na posteli a koukala na hodiny na stěně. Ráno jsme se vrátili z té chatky a musím říct, že to byla jedna z nejhezčích věcí, co jsem kdy zažila. Byl tam klid, všechno bylo v pohodě. Bylo to fajn, ale teď? Teď se mi chce ze stresu zvracet. Za půl hodiny pro mě přijede. Mám zabalený kufr přesně podle instrukcí. Spíš podle toho, co říkali, že budu potřebovat.

  Toho, že balím, si Marcus naštěstí nevšiml, ale... Co mám dělat? Já mu to musím říct mám už jen 30, dokonce 29 minut a půl.

  Těžce jsem se zvedla a pomalým krokem jsem se vydala hledat Marcuse. Ještě jsem se nenápadně zastavila u Samova pokoje a podívala se na něj dovnitř, jak se maluje. Bude mi chybět. Všichni mi budou chybět.

  Ale ne, teď slzy ne, teď Marcus. Seběhla jsem schody dolů a šla do obýváku, kde by pravděpodobně měl být. A také byl. Seděl na pohovce a četl si nějakou knihu. Ano, slyšíte dobře, Marcus Gunnarsen čte. Řekl si, že za tři měsíce vždycky přečte aspoň jednu knihu. Když si ale teď všiml, že jsem si sedla vedle něj, knihu položil a tázavě, dokonce starostlivě se na mě podíval.

  Tak teď už jsem se rozbrečela. Bude mi chybět. Nezvládnu to. Myslela jsem, že to bude snadné, ale nebude.

„M-marcusi, m-mu-sím ti něco říct,“ vykoktala jsem ze sebe teď už mezi vzlyky a Marcus na mě starostlivě koukal.

  „Em, lásko, co se děje, nemusíš mi to říkat, jestli se na to necítíš, já to pochopím, určitě to chvíli počká,“ přemlouval mě Marcus, odhodil knížku a přivinul si mě do objetí. Cítila jsem se v bezpečí, ale já nemůžu. Lásko, já tě zlomím. Nenech se zlomit, prosím.

  „J-já musím. Nechápeš to,“ koktala jsem dál a on tedy čekal, co ze mě vypadne.

  Já jsem se jen zvládla hluboka nadechnout a i přes veškeré své vzlyky jsem to musela říct.

„M-musíme se... Se mus-musíme... Musíme se r-roz... Roz... Roze,“ dál už jsem to nedořekla a stále v jeho náruči se rozbrečela třikrát tolik.

  „No tak, neplakej, všechno bude dobrý,“ snažil se mě uklidnit a stále pevněji a pevněji mě objímal. Já mu to musím říct. Já nemůžu pomoct. Ale já... Nemůžu! Já nemůžu! On mě bude nenávidět!

  „Musíme se roz-roze-,“ snažila jsem se to znovu říct, ale vzlykla jsme ještě víc a snad už i kvůli svým vzlykům přicházela o schopnost se nadechnout. „Em, hezky nádech... A výdech... Nádech... Výdech...“ snažil se mě Marcus uklidnit, ale já pořád dýchala a vzlykala v nepravidelném chodu. „Roz-roze,“ kníkla jsem mezi vzlykem a nádechem. „Zejít,“ dokončila jsem po chvíli a rozvzlykala se ještě víc. Jenže teď už mě Marcus trochu pustil ze sevření. Ne...

  „Rozejít... Em... Co to plácáš za nesmysly,“ vydechl překvapeně, ale já jen přikývla. Marcus si zdrceně koukal do klína, ale nic neříkám. Jen tam tak mlčky seděl.

  „Já tě ale navždy budu milovat...“ zašeptali jsme najednou oba dva ve stejnou chvíli a ani tím už nebyli ani překvapeni. Často se nám povede, že mluvíme ve stejnou chvíli. Nic neobvyklého.

„Tak proč to děláš..?“ podíval se na mě jeho očima plných slz, přičemž z jeho hlasu byla stejně tak poznat velká bolest. „J-já... Musím,“ vysvětlila jsem, i když on nemohl nic chápat. Ale dál už se neptal.

  „Mám vyplnit ty papíry na rozvod..?“ zeptal se a mně se zastavila krev snad ve všech žilách i žilkách těla. „N-ne... Ne, prosím... Ještě šanci nějakou nech...“ zašeptala jsem, ale sklopila svůj pohled. Nemůžu koukat na to, jak je zničený. Já tohle nechtěla. Nikdy jsem tohle nechtěla.

  „Necháš si ty tři do konce týdne..?“ zeptala jsem se a znovu se na něj podívala. Už ani nevypadal, že by ronil další slzy, ale bolest z něj člověk nemohl přehlédnout. „Jo, pak se domluvíme...“ zašeptal a já pouze přikývla. „Pozdravuj Violet a Tinuse po tom, starej se o holky jako doteď, jako nejlepší táta. Nech Sama být Samem...“ snažila jsem se mu ještě něco říct, ale nakonec propadla v ještě větší pláč. „Marcusi,“ zašeptala jsem a automaticky mu padla do objetí. Zabije mě. Teď na mě zakřičí.

Tak počkat. Tak nezakřičí. Objal mě nazpět. Přivinul si mě objetí a uklidňoval. Jemu nezáleží na tom, co jsem před chvílí řekla, chce mě uklidnit a chce, abych se cítila v bezpečí. Já jdu brečet ještě víc. On mě miluje.

  „Em, Em, Em, dýchej, hlavně dýchej, v klidu hlavně. Nádech... Výdech... Nádech... Výdech... Nádech,“ znovu mě uklidňoval. Takhle mi pomoct se snažil, když slyšel, že se nemůžu ani nadechnout. Nevím, jak se to děje, ale vždycky, když se rozbrečím, nemůžu dýchat. Ale to má asi každý.

  Tak ještě jednou... Nádech... Výdech... Em, pamatuj si to, až budeš brečet někde ve sklepě, kde tě nebude mít kdo uklidnit.

  „Zůstaneš tu? Chceš ustlat v pokoji pro hosty?“ zeptal se Marcus, když se mé vzlyky utišily. „Za chvíli pro mě-,“ chtěla jsem mu odpovědět, ale zazvonil zvonek. „Už musím,“ zašeptala jsem a pomalu se vykrucovala z našeho objetí. Bude mi chybět. Zabalila jsem ji jeho mikinu na památku, abych při nejhorším případě ho měla už navždy u sebe alespoň takhle? Ano, ano zabalila.

  Marcus a stejně tak i já jsem vstala a šla si pomalu do pokoje pro takovou zvláštní tašku, ve které jsem měla věci.

  Když jsem přišla dolů, uviděla jsem, že Marcus stojí stále před schody. Já jsem se na něj smutně podívala, ale vyrušil mě zvuk zvonku. Přešla jsem tedy ke dveřím a otevřela je. Marcus překvapivě stál vedle mě.

  Vzala jsem si rychle tenisky na nohy a otočila se na Marcuse, který naštvaně koukal na Tobiase, který stál přede dveřmi.

  „To ty?! Ty jsi mi vzal...“ zašeptal Marcus potichu, ale Tobias si z toho nic nedělal. Chytil mě za paži a táhl mě k autu. Já jsem se ještě zoufale podívala na Marcuse, ale tam na mě nechápavě koukal. Já to taky nechápu, nejsi sám Marcusi.

  Tobias mě posadil na zadní sedačku a zavřel za mnou dveře. Pak dám nastoupil a vyjel někam do neznáma. Já jsem ale stále koukala na mého manžela a dům, dokud mi nezmizel z obzoru.

____________________

Vydáno: 4. 4. 2021