We Made It Together [M&M]

23

Probrala jsem se s příšernou bolestí celého těla a snažila se otevřít oči. Když se mi to po chvíli povedlo, rozhlédla jsem se po prázdné místnosti. Všude tady padaly stěny a nic kromě koberečku, na kterém jsem ležela, tu nebylo. Tedy stál tu ještě Tobias, ale v druhém rohu místnosti.

  ,,Kde to jsem?“ zeptala jsem se a zmateně na něj koukala. „Zítra večer tě odvážíme domů, jseš tady už od včerejška, zatímco si spala ti udělali pár zranění, neumíráš, v druhým rohu máš jídlo," oznamoval mi, ale z jeho hlasu byla poznat lítost? No ano, lítost. „Děkuju," zašeptala jsem a místo toho, abych si šla pro jídlo, jsem si začala prohlížet všechny možné ranky na těle. Stále jsem byla oblečena ve svých kalhotách a tričku, ale cítila jsem jen dost silnou bolest na hrudi, břicho mě také dost bolelo a ruce jsem měla doslova fialové s krvavými ranami. Až na jedno místo. Tam jsem měla krvácející ránu, která nevypadala ani trochu dobře. Zajímalo by mě, kdy a jak mi to asi udělali. Ale to vlastně nemusím řešit, domluvila jsem si to, vlastně jsem s tím souhlasila a nedělají to přes můj odpor.

  „Můžu ti přinést dezinfekci jestli chceš, pokud budeš chtít, klidně dám někomu vědět, že žiješ," ozval se po chvíli Tobias a já začala slabě přikyvovat. „Tak... Jestli dezinfekci máš a můžeš ji přinést, tak prosím,“ řekla jsem a čekala, co se tedy bude dít. Tobias odešel z místnosti a já se znovu začala ptát sama sebe, jestli jsem udělala správně. Marcus by sebe i holky zvládl ochránit a já bych mohla být s nimi. Ale asi je tohle nejlepší řešení, on o ničem neví, nikdo jiný to neví.

Tobias už se po chvíli vracel se slovy: „Můžu ti to ošetřit?" A mně nezbylo nic jiného než přikývnout. Já jim nechci dělat problémy, já s nimi spolupracuji.

  Tobias si klekl přede mě, nastříkal mi dezinfekci na ruku, ale nevypadala zrovna použitelně a čistě, pořád je to alespoň něco. Začal mi ještě stírat krev z rukou a několik chvilek mi koukal do očí. Vypadá mile, třeba jsem se v něm spletla. Ale nespletla. Je to pořád stejný člověk. Ale přece jen... Asi bych ho dokázala mít ráda.

Marcus

  „Proč by asi jinak byly ty posraný rozvodový papíry v tej schránce," stěžoval jsem si a pořád po obýváku chodil sem a tam. „Brácha, uklidni se, určitě to má nějaké logické vysvětlení,“ ozval se Tinus z gauče, ale stále koukal do těch rozvodových papírů, které se nám objevily ve schránce hned po tom, co Emilie někam zmizela. „Logický vysvětlení? Vždyť i holky nechala u svých rodičů. Její mamka taky někam zmizela a její otec mi holky dát nechce. Na tom není vůbec nic logickýho,“ stěžoval jsem si a znovu frustrovaně vzal telefon.

  ,,Ty vole, ani podělanej telefon mi neumí vzít!" zařval jsem a kopl do nějakého stolku, co jsme tu měli. Ale začal na mě štěkat Sammy a tahat mě za nohavici. Kvůli tomu jsem se trochu uklidnil a podíval se zpátky na Tinuse.

  ,,Jedu jí hledat. Je mi jedno, že je teprve pět ráno, ale už od předevčíra tu sedíme a nic neděláme, já jedu, prohlídej Sammyho a zavolej, kdyby přijela," rozhodl jsem se najednou. ,,Dávej hlavně pozor, jo, chtěl bych ti to zakázat, ale... Bohužel se mi to asi nepovede. Hodně štěstí, já se taky možná půjdu podívat tady do ulic a tak," navrhl Tinus a já přikývl a bral si klíče. ,,Děkuju bráško, děkuju, děkuju, děkuju moc, jsem rád, že jsi tu zůstal se mnou, i když jsi měl být s Violet, mám tě moc rád," řekl jsem mu rychle, usmál se na něj a letěl ven ze dveří.

  Vyšel jsem ven a rozhodl se vyjet do nedalekého lesa, kde nikdo určitě nebyl a nehledal ji tam. Vlastně Emma i mamka ji byly hledat, ale jen po Trofors

  Kdybych tak nejel se Samem nebo kdyby ona jela se mnou, určitě by se to nestalo. Mám o ní strach.

   Zastavil jsem na kraji lesa a vydal se stezkou do jeho hlubin. Nevím, co by tady dělala, ale já už jsem vážně zoufalý. Třeba se někde objeví. Anebo taky ne. Holky zůstanou ještě chvíli u jejích rodičů, pak si je vyzvedne, vystěhuje se ode mě a já budu sám, holky ve střídavé péči a já spadnu do depresivní.

  Ne, takhle nesmím myslet, vždycky se našla a vrátila se, vrátí se i teď, nevidím důvod, proč by to tak nebylo.

Už dobrou půl hodinu jsem procházel les, procházel různým houštím a občas zkontroloval i telefon. Přijde mi, že Em je teď pro mě jako moje šípková Růženka. Taky ji musím najít a odněkud vysvobodit. Kéž by to bylo tak lehký. Chtěl bych žít v pohádkách. Zároveň mě děsí, že poslední jsem holkám vyprávěl už před dvěma dny, co ony si bez ní počinou? Vždyť pohádky milují a musím se pochválit, že moje pohádky naprosto zbožňuji,  to i přestože jim nejsou ani dva roky. A za chvíli tu s námi budou už druhé Vánoce. Páni ten čas ale letí. Třeba spolu s Em nemáme být napořád, třeba nás osud byl takový, že máme mít dvě nádherné děti a to by bylo vše. Ale to by byl nesmysl, my nejsme takový pár. Nehádáme se často, většinu zvyků máme podobných, protože jsme spolu vyrůstali, myšlení máme podobné, takže s tím také není problém a celkově si rozumíme, což je podle mě důležité. Anebo není?

  Jak jsem procházel lesem a přemýšlel nad mým jediným vztahem v životě, zbystřel jsem, protože jsem uslyšel trhavé dýchání, vzlyky a pohyb nějakého listí, klacíků, prostě něčeho, co bylo k vidění na zemi.

Snažil jsem se poznat, odkud přesně zvuk přichází, ale v lese, kde se každý zvuk rozléhá, to nebyla zrovna jednoduché, ba naopak. Trvalo mi několik minut, než jsem se ke zvuku přibližoval.

  Když jsem si všiml něčeho bílého, fialového a zároveň hnědého, došlo mi, že jsem dotyčnou osobu našel. Pomalu jsem se k ní začal přibližovat. Co když je to Em? Co když je to moje Em? Otázek v hlavě jsem měl mnoho, ale odpověď jsem zatím neznal. Když jsem už ale stál u těla ležícího na zemi, na všechny otázky jsem zhrozením zapomněl a možná bych i začal brečet, kdybych mohl.

___________________

Vydáno: 20. 3. 2021