We Made It Together [M&M]

53

„A ještě pro vás něco mám,“ řekl Tinus a dal něco Emilii do ruky a něco podal mně. To je... Nějaký... Tvar? Pes?

  „Co to je?“ zeptal jsem se a koukal zmateně na tu věc u mě v ruce. „To je... Plyšák, kterýho můžete spojit. Jsou to dva psi, kteří drží srdíčko, a to srdíčko se jakoby spojí a jakoby to jsou dva pejsci, jakoby dva pejsci, každej máte jednoho a každej má půlku srdíčka a ty se spojí dohromady,“ vysvětloval mi Tinus a já to trochu zkoumal. Vypadá to zajímavě, to se musí uznat.

  Chtěl jsem si prohlédnout i toho Emiliina pejska, ale všiml jsem si, že ona se ke mně snažila pomalu dát ruku. Ruka se jí sice klepala, ale hýbala s ní, to bylo teď pro mě hlavní. Neochrnula. Alespoň ne na ruce.

  Když ruku dala už kousek blíž ke mně, přiložil jsem tedy svoji část plyšáka k tomu jejímu a vyšli z toho pejskové držící srdíčko. Vypadalo to moc hezky.

  „Jo, jen bych to moc nepůjčoval dětem, jsou v tom magnetky, tak aby je nesnědli,“ vysvětlil Tinus a já přikývl. Ano bráško, já vím, že děti nesmí sníst magnetky a ani baterky, nedopadlo by to totiž dobře.

  „Jo a ještě jsem ti přivezl deku, když tu tak trčíš pořád, tak ať ti není alespoň zima. Až Emil bude líp, tak vám sem klidně přivezu děti,“ vysvětlil Tinus a já se na něj vděčně usmál. „To bys byl hodnej, pak mi připomeň, že s tebou chci ještě něco vyřešit,“ oznámil jsem mu ještě, ale on už jen přikývl a sednul si na druhou židli v pokoji, aby mohl být také u Emil.

  „Domů...“ zašeptala najednou Emil a já na ni překvapeně otevřel pusu. Dělá si srandu?! „Panebože Em, Ty můžeš mluvit! No není to úžasný?! Můžeš mluvit, všechno bude skvělý, budeme mít patnáct dětí! Osm pejsků! Deset morčat! Jednoho Tinuse a Violet s jejich-,“ najednou jsem se zarazil a podíval jsem se na Tinuse, který jen záporně kýval hlavou. „Vlastně...“ začal jsem už klidněji. „Lásko, nemůžeš domů, museli tě několikrát operovat, máš úplně rozlámaná žebra, museli ti přešívat celou jizvu na břiše, a i přesto stále neví, jestli je všechno v pořádku. Já bych si tě strašně moc rád vzal domů, ty naši blázínci chtějí přece mámu i tátu, ale ty se musíš uzdravit. Musíš. Co bych tu bez tebe asi dělal? No? Asi těžko bych existoval a fungoval. Moc jsi mi chyběla... Já tě fakt potřebuju ve svém životě a to hodně.“ Nečekal jsem od Emil žádnou odezvu, ale odezva přišla. Pokusila se usmát. Bylo to poznat z jejích očí. V očích bylo vidět ty jiskry, které má jen při úsměvu.

  „Hlavně už si nikdy nenech od nikoho ubližovat, já bych to nezvládnul, kdyby se ti něco stalo,“ promluvil jsem ještě a zaregistroval, že Tinus na mě smutně kouká, pak se ale otočil na Em a něco promluvil.

  „Už se na tebe doma všichni těšíme, chybí tam někdo, kdo by usínal u filmů,“ zasmál se Tinus, ale Emilii zmizel úsměv ze rtů. Takže Tinus se musel hned opravit a přesvedčit Emil o naprostém opaku.

  „To není myšleno zle, opravdu nám chybíš. Celkově to, jak se chováš... Všichni tě máme moc rádi a víš vůbec, že holky už umí chodit na nočník? Taky už si pořád malují a...“ říkala vášnivě Tinus a já se musel pousmát. Emilie ho pečlivě poslouchala a čekala, co všechno z něj vyleze. „Nakleslili i tebe, počkej, myslím, že mám v telefonu i fotku,“ vzpomněl si najednou a začal hledat telefon po kapsách.

  „Mám vás ráda...“ zašeptala hodně potichounku, ale já to slyšel, bylo to poznat, i když to bylo hodně potichu. „Vždyť mi tebe taky... Už od narození jseš naše rodina,“ usmál jsem se a čekal, co Tinus najde za fotku. Najednou na nás otočil telefon. „Tady máte vás dva dohromady.“

  Na obrázku byly dva fleky s tyčkami místo rukou a nohou. A hlavu jsme měli oba dva, vlastně taktéž a i oblečení! No vidíte, jak mám šikovné děti. I když, kdyby to nebylo od nich, tak se asi směju, jenže... Pamatujete si, že ty dvě měly skoro umřít a že Sama jsme původně ani mít neměli? Tohle je úžasný. Moc a moc úžasný.

  „Chybí mi,“ zašeptal jsem, když jsem koukal na ten obrázek. Já vím, je to jen šmáranice, ale... I tak. Je to přece od nich.

  „Taky...“ řekla Em a smutně se na mě podívala. Jenže Tinus měl asi hned řešení. „Tak já je sem přivezu, stačí třeba až na tom bude Emil líp a bude líp mluvit, aby se nebáli, co se to stalo s maminkou?“ navrhl Tinus a já hned souhlasil. „Jo, skvělej nápad.“ Kde on ty nápady bere? Fakt je nějaký míč inteligentní. Já chci taky.

  „Emil, já si teď na chvíli půjčím Tinuse... Ten vlastně není tvůj, no... Prostě s ním jdu rychle něco probrat za dveře,“ vysvětlil jsem ležící Emilii, chytil Tinuse za paži a bral ho ven před dveře.

  Tinus se naprosto nechápavě zvedl a šel tedy se mnou. Já bych to na jeho místě také nechápal.

  Jakmile však zaklaply dveře od pokoje, začal jsem vysvětlovat. „Děti sem teď nesmíme vzít, koukej, co jsem našel,“ šeptal jsem a vyndal z kapsy malý složený papír, který jsem podával Tinusovi. „Co to je?“ zeptal se, když si ho vzal. „Otevři a čti,“ řekl jsem mu a čekal na to, až to udělá. On tedy tak udělal a začal pomalu číst.

  „Rozřezat do Vánoc ty tři parchanty na kousíčky,“ přečetl zmateně Tinus a podíval se zpět na mě. „Co to má společného s vašimi dětmi?“ „Před pár měsíci mi Emil řekla, že naše holky někdo rozřeže na kousky, teď přibil sám a na papíře je napsáno tři lidi, myslím, že je to od něj. Od Brandona, bojím se, že je někde blízko, nemůžeš je sem přivézt, asi bych tomu dal ještě čas,“ vysvětlil jsem mu a on se na mě vyděšeně podíval. „A on je teda chce zabít?!“ vyhrkl překvapeně, ale já se ho snažil uklidnit. „Pst, ticho.“

____________________

Vydáno: 26. 4. 2021