We Made It Together [M&M]

33

„No a co vy dva?" zeptala se Anne, která se pořád usmívala kvůli Tinusovi a Violet. Nic jsem jim nechtěla říkat.

„No, vlastně jen Sam, toho jsme si vlastně vzali kvůli tomu, že ho Marcus našel a on si k nám vybudoval nějaký vztah už," vysvětlila jsem. Sam vlastně nebyl ani tady, takže nás neslyšel. „Proč jste mi to neřekli? Já bych vám s něčím pomohla nebo našla nějaký věci po klukách," nabízela se hned Anne, ale Marcus hned odporoval. „,Ne mami, udělala jsi toho pro nás víc než dost, o holky se staráš vždycky, když potřebujeme. Jseš moc hodná," odpověděl jí Marcus, přičemž Anne se na něj usmála, ale se zeptala.

„A přemýšleli jste nad tím, že jednou... Třeba za pět, deset let, byste měli další svoje dítě?" zeptala se nás Anne a Marcus mi pod stolem pevně stiskl ruku. Doufala jsem, že něco řekne, protože mně se zase začínalo dělat špatně, hlavně psychicky, a potřebovala jsem zmizet.

„Hned jsem zpět," vyhrkla jsem, zvedla se od stolu a odcházela ven. „Udělala jsem něco špatně?" slyšela jsem ještě ptát se Anne Marcuse, jenže jeho odpověď už jsem neslyšela, stála jsem už venku a šla si sednou na lavičku, kterou tu Gunnarseni mají.

Já nemůžu, já tu nemůžu být s tím pocitem, že nikdy neproziju normální těhotenství, že nikdy už nebudu mít žádné malé miminko, které bude moje, že nikdy od nikoho nebudu mít takovou podporu a lásku, jako když jsem byla těhotná. Netoužím po tom být středem pozornosti, ale... Je to prostě jiné.

S holkama jsem létala všude možně za Marcusem, který byl většinu času pryč, chtěla bych to zažít ještě jednou a v klidu. Tak moc bych si to přála.

Ano, máme už tři děti, ano, jsme na ně moc mladí, ale dokud jsou šťastný, tak je vše v pořádku, že jo?

Před pár dny to byl měsíc od té doby, co jsem potratila. Teď mohlo být všechno úžasný, Marcus tady se mnou, holky, Sam, všechno dokonalé, ale není. Mohlo být. Holky by určitě byly rady za sourozence, takovou malou živou panenku. A Marcus by další dítě chtěl více než cokoli jiného.

Z očí mi pomalu začaly stékat proudy slz a já skoro hystericky brečela. Nehty jsem musela rýt do kůže na rukou, protože alespoň takhle jsem dokázala ignorovat malé procento té bolesti psychické.

„Em," promluvil Tinus a já se k němu trochu otočila. „Já vím, že jsi přišla o to malý, ale přece to můžete zkusit znovu, Marcus určitě chce," snažil se mě povzbudit, ale mé vnitřní já se začalo hroutit ještě víc.

„Nebo nechceš snad ty?" zeptal se po chvíli Tinus, když jsem mu neodpovídala, já však jen záporně zakývala hlavou a snažila se mu něco říct. „J-já... Nemůžu. N-nebudu mí-," chtěla jsem mu vysvětlil, ale znovu jsme propadla hysterickému pláči. Tinus pochopil, že ze mě asi nic nedostane, a tak si sedl vedle mě a přivinul si mě do náruče. Držel mě pevně a já si zase přišla tak krásně, jako kdybych nebyla jen nějaký odpad.

„B-bolí t-to, j-já..." začala jsem znovu, ale pro jistotu se mu zase zabořila hlavou do ramene a vzlykala tam. Doufám, že mu neubližuji, jinak bych byla kamarádka na nic.

„Lásko," slyšela jsem najednou se ozvat Marcuse. Pak už jsem jen vnímala, že si sedl ke mně z druhé strany a taktéž mě nějak objal.

V tomto objetí jsme nějakou dobu seděli, ale mně to vůbec nevadilo, naopak jsem to asi potřebovala, moc mi to pomohlo.

„Co se tu tedy děje..?" zeptal se Tinus, když jsme se z objetí vymotali, protože chtěl být zřejmě v obraze. Mně se nic říkat nechtělo, a tak jsem se trochu prosebně podívala na Marcuse. On mě seřve, určitě mě seřve, to je jasný, nebude mi dělat mluvícího ani poskoka. Jsem nic. Nicka. Boxovací pytel.

Pro mé překvapení okolo mě Marcus obmotal ruku a pak začal vysvětlovat. „V nemocnici jí řekli, že údajně už nikdy nebude moct mít děti, ale v nemocnicích toho nakecaj," vysvětlil Marcus a snažil se znít v klidu, jenže tak nezněl. Vypadalo to, jako kdyby mu to samotnému bylo líto a Tinus mi připadalo, jako kdyby nevěděl, co na to říct.

„Em, omlouvám se, tohle jsem netušil, ale jak říká Marcus, v nemocnicích toho vždycky říkají spousty, vždyť i u holek si spletly hodně věcí, určitě to je nějaká blbost," snažil se mě povzbudit. Kdyby měl pravdu, tak jsem asi štěstím bez sebe. Kéž by tu pravdu měl.

„Ne, nemůžeš za to, jdem dovnitř," zavelela jsem, setřela si zbytky slz a vydala se zpět do domu. Musím se Anne omluvit, fakt musím.

„Emil, co se ti stalo? Neudělalo se ti špatně u toho jídla?" strachovala se hned Anne a já si už teď uvědomila, že bude těžký jí to říct. „Ne, to vůbec ne, moc mi chutnalo, jen... Prostě něco se děje," vysvětlila jsem jí a znovu si sedla mě stolu. Mezitím sem už přicházeli kluci, na které Violet i Erik záheli nechápavé pohledy.

„Co se děje, Em? Jen to pověz, od toho jsme rodina," povzbuzovala mě Anne. „Já jen... Řekli mi, že už nemůžu mít děti, ale... Kdo ví, jenže prostě... Co když mají pravdu," povzdechla jsem si a Vio s Anne se ke mně hned nahrnuly, aby mě mohli uvěznit v objetí. Obě jsou moc hodný. „Určitě se mýlí, mně to řekli ještě před tím, než jsme měli kluky," snažila se mě Anne povzbudit a já jí chtěla něco na oplátku říct, jenže se ozvala Emma, která vběhla do kuchyně.

„Ježiš, nechci rušit, ale Em, potřebuju tě a máš si s sebou vzít i toho tvého idiotského manžela," oznámila nám a zpátky mizela už někde nahoře. Já jsem se za ní okamžitě vydala a myslím, že se za mnou potácel i Marcus.

Když jsem došla za Emmou, naskytl se mi pohled na Sama hrajícího si s autíčky a před sebou měl nějakou jezdicí dráhu.

„Hele mami!" řekl, když si mě všiml a pustil autíčko zezhora dráhy dolů. „Pzišel se podívat i táta?" zeptal se hned, když si všiml, že pořád stojím ve dveřích. Vtom se Marcus objevil vedle mě, ale hned se přesunul k Samovi a vzal si ho do náruče.

„Ty jsi nám vážně řekl mami a tati?" zeptal se udiveně Marcus a Sam s jednoslovným jo přikývl. Marcus zvedl pohled ke mně a věnoval mi šťastný úsměv, ale pak znovu Samovi navrhl: „Co takhle kdybychom šli stavět nějakou dráhu spolu?"

___________________

Vydáno: 30. 3. 2021