We Made It Together [M&M]

31

„Táto, pojď se na něco podívat!" volala jsem na Marcuse, když jsme s holkama přišla domů. Marcus tu byl ani ne do minuty a vyděšeně na mě koukal. „Díky bohu, já už myslel, že se vám něco stalo," oddechl si, ale hned pokračoval, „říkal jsem, ať nikam sama nejezdíš už jen kvůli těm žebrům." „Neboj, odvezl nás tam Tinus a běž do obýváku, něco ti ukážeme," odehnala jsem ho a díkybohu už si holky sundaly boty samy. Teda jen tak napůl. Marcus tedy odešel do obýváku, já jsem holkám dopomohla s botama, mezitím přišel dovnitř i Tinus a holky jsem poslala za Marcusem, přičemž já šla hned za nimi.

  „Tak co mi chcete ukázat?“ zeptal se Marcus a snažil si něčeho všimnou bez nápovědy. Já jsem si sedla vedle Marcuse, ale hned sem zavolala holky.

  „Tak koukej,“ řekla jsem Macovi a odhrnula jsem holkám vlasy, aby mohl vidět jejich čerstvě propíchnuté uši s náušničkami. Marcus si holky chvíli prohlížel a pak se nechápavě podíval na mě. „Náušnice? Vždyť jim nejsou ani dva roky,“ vyhrkl překvapeně Marcus a já mu hned začala vysvětlovat, „to je jedno, mně uši propichovali v půl roce.“ On jen chápavě přikývl a znovu se otočil na holky.

  „Jste malý princezny, viďte? Jste krásný,“ rozplýval se nad nimi Marcus a každou z nich jednou rukou objal.

  „A já letím na trénink za Emmou, pohlídáš je teď ty dvě hodiny?“ ptala jsem se Marcuse a čekala na jeho odpověď. „Neměla bys tam chodit, sotva před týdnem se zjistilo, že máš zlomený žebra hojí se to minimálně tři týdny, ale... Tak... Jdi se tam alespoň podívat,“ svolil nakonec a já se na něj usmála a šla si vzít z poličky svoje prášky. „Dík, holky by teď stejně měly spát, když jsem s nimi byla teď venku a na tom propíchnutí, takže by to mělo být v pohodě a... Tinus jede s tou Violet do toho Osla, jak jsme mu pomáhali vybrat ten prstýnek, jak ji chce požádat o ruku přece. Jo a taky jsem byla zařídit Samovi školku, aby mohl v září nastoupit,“ řekla jsem mu všechny ty informace najednou a on pořád jen přikyvoval. „Večer mi to řekneš všechny dopodrobna, doufám, že teď tě tam mamka nebo taťka odveze, dávej hlavně pozor, vezmi si pití a ty prášky, já ti mezitím připravím ty studený obklady na bolest, abys je měla na večer,“ vysvětloval Marcus a já mu věnovala jeden ze svých úsměvů. Pak jsem se k němu sklonila, políbila ho a ještě se podívala na holky, které mu usínali v objetí. „Nechceš s nima ještě pomoct?“ zeptala jsem se ho a on jen zakroutil hlavou.

  „Sam teď taky po obědě spí, takže tu bude chvíli klid, zvládnu to, neboj se nic, ale telefon budu mít pořád u sebe, musíš volat, i kdyby tě to začalo bolet jen o trochu víc, musíš mi zavolat, ano?“ ujišťoval se Marcus, ale já už definitivně odcházela. „Jasný, miluju tě, zatím ahoj,“ zavolala jsem ještě a vyšla ven z domu.

  Rozhodla jsem se, že do Møsjenu dojdu pěšky, alespoň si pořídím myšlenky ohledně... Já ani nevím, nad čím bych měla přemýšlet. Nic mě nějak extra netrápí a to, co mě trápí, stejně nijak ovlivnit nemůžu. Ale mám nejeden problém, který vyřešit musím. Do Vánoc musím zjistit, co má Sam rád, oblíbené hračky, barva, oblíbený superhrdina a další podstatné věci. Myslím, že se u nás má zatím dobře. Všímáme si ho, jen teď jsem prostě musela jen s holkama a Marcus se Samem blbli na zahradě, když jsem tedy odjížděla.

  Vlastně mi i Sam jakožto můj nový syn pomáhá s vyrovnáním kvůli tomu, jak už nemůžu otěhotnět. Nikdo mimo mě, Marcuse, Tinuse, Emmu a Ann, to neví, ale postupně to asi řekneme tak nějak všem, aby se nás neptali, jestli budeme mít další dítě. Není to na nás. Třeba budeme mít další dvoje dvojčata nebo taky nebudeme mít už nic. Stejně je to děsivá představa. Je mi sotva dvacet a už bych měla mít děti? Je to zvláštní a ublížilo mi to. Po nocích si procházím staré věci z těhotenství s holkama. Ultrazvuky, první botičky, co jsme jim koupili, ten modro růžový obleček, co Marcus koupil ještě před tím, než jsem byla těhotná. Dokonce jsem našla i svůj těhotenských test, který jsem si dělala ještě když jsem byla s Emmou na turné. Je to zvláštní na to vzpomínat. I Marcusovi je to líto a vím, že mě nechce takhle vidět, ale také ví, že se s tím musím nějak srovnat.

  Při těchto mých myšlenkách mi půlhodina do Møsjenskéhi tanečního studia uběhla rychle a já po znovu dvou letech otevírala dveře k té velké budově. Chybí mi to.

  Došla jsem do sálu tři, kde už část z týmu seděla a došla jsem si sednout někam do rohu, abych si v klidu mohla vzít prášek na bolest. Prášek jsem akorát zapíjela, když mě vystrašil hlas za mnou.

  „Nazdar krásko,“ zašeptal mi Brandon do ucha a mně po těle naskočila husina. „Ahoj, taky tě ráda vidím,“ řekla jsem a otočila se na něj. „Třeba nás znovu čeká nějaký doučování, co ty na to?“ zamumlal s úšklebkem na tváři a na ani nevěděla, co mám dělat. „Brandone, vždyť-,“ nestačila jsem to ani doříct a přišla si pro mě Emma.

  „Pojď k nám, netvrdni tam s ním,“ rozhodla a táhla mě k jejich partě, kde byla teda ona, Maja, Martine a asi ještě někdo.

  „Marcus říkal, že nemůžeš tančit, proč tu tedy jsi?“ zeptala se nechápavě Emma. Ani to neznělo nějak arogantně, byla milá jako vždy. „Nechci přijít o tuhle šanci, zlomený žebra nějak přežiju,“ vysvětlila jsem jí, ale ona se na mě zamracila stejně, jako to dělává Marcus. Už chtěla něco namítat, ale místo ní začal mluvit choreograf, který stál před námi s nějakou jeho pomocnicí.

  „Tak se uklidníme, budou dva hlavní tanečníci, je to písnička o lásce, takže potřebuju dva, kteří ji ztvární. Tady ten kluk, chlapče pojď sem, a jedna z těch tří nejstarších a nejvyšších děvčat, pojď sem třeba ty, máte mezi sebou krásný výškový rozdíl,“ ukázal choreograf na mě, Brandon se na mě podíval s úšklebkem a Emma s Majou na mě zoufale koukali.

____________________

Vydáno: 28. 3. 2021