We Made It Together [M&M]

81

„Víš, že bych teď někdy rodila..?“ řekla jsem Marcusovi, když jsem za ním přišla dolů. Dávala jsem holky spát.

  „Em, tři měsíce jsi kvůli tomu chodila k psychologie... Neskončila jsi zas na začátku, viď?“ povzdechl si Marcus a přešel ke mně. „Vio rodí za měsíc, já chci taky miminko, zdravý, maličký, naše...“ vydechla jsem a opřela se mu o hruď. „Proč je to tak těžký...“

  „Lásko,“ zašeptal, objal mě a jezdil mi rukama po zádech. „Budeme mít malinkou princeznu, jako jsi vždy chtěla. Další. Jednu. Do auta se vejdeme, když máme to pro sedm lidí, tak všechno je perfektní. Věci máme po holkách a ještě budeme mít. Uvidíš, že se ti to všechno splní, že se nám to všechno splní,“ utišoval mě Marcus a já si to začala celé představovat.

  „Půjdeme spolu na jednu z kontrol, ty už budeš mít velké bříško, kde bude naše malá princezna, a na kontrole nám řeknou, že je s vámi vše v pořádku, bude se jmenovat Annika a-,“ přibližoval mi představu Marcus. „Annika...“ vydechla jsem.

  „Halo vy dva, Sam a Sammy vás chtějí!“ zavolal na nás Tinus. Violet už tu není. Nechali si ji v nemocnici kvůli tomu, že má docela rizikové těhotenství. Prý ji chtějí mít po kontrolou, když je tak mladá. Já byla taky a nikdo si mě nikdy nenechal. Teda... Nechal.

  „Půjdeš se Sammym?“ zeptala jsem se Marcus a on přikývl. Bylo docela pozdě už, ale... Už v Norsku nebyla taková tma. Byl duben.

„Nechtěl by Sam jít taky?“ narvhl Marcus. „Nevím, se ho zeptej,“ odpověděla jsem, když jsme akorát vcházeli do pokoje, kde oba dva byli.

  Sam ukazoval Sammymu nějaké svoje hračky. Je to jako jeho nejlepší kamarád a já jsem za to hrozně moc ráda. Sam a Sammy.

I když je to pouhý pes, oblíbila jsem si ho i já. Je to skvělý pes.

  „Same, chtěl bys s tátou ven a Sammym?“ zeptala jsem se ho, ale jeho reakce byla jiná, než jsem očekávala. Bylo mu poslední dny špatně, a tak jsem si myslela, že bude chtít zůstat doma, ale on nechtěl.

  „Jo! Jdeme!“ vykřikl Sam a Marcus tedy hledal vodítko a chtěl jít sama připravovat.

  „Zvládnete to tu, ne?“ zeptala jsem se jich a Marcus přikývl. „Běž si lehnout, my to dáme.“

  Já jsem si tedy šla sednout na gauč a snažila jsem se nijak neusnout, musím Marcusovi totiž něco říct, ale až úplně večer.

  S tím psychologem má pravdu. Dva, skoro tři měsíce k němu chodím a docela mi pomohl. Spíše pomohla. Chodím k psycholožce, ale myslím, že už se zlepšuji! S Marcusem se o mých sezeních bavíme, protože jemu stále věřím nejvíc ze všech. A navždy to tak bude.

  Je mi trochu líto Vio, že musí být v nemocnici a neužívá si poslední měsíc doma s Tinusem.

  Já tu mám ale klid a za ty tři měsíce... Co se vlastně ještě stalo? Kluci měli několik koncertů! Asi 20! A víte, jak se to vyřešilo s tím, že mají rodiny a musí jezdit? Buď budeme jezdit s nimi nebo  kluci prostě budou mít jeden koncert za dva týdny, aby se vždycky mohli vrátit domů nebo prostě budou mít koncerty nějak skoro hned po sobě, třeba čtyři dny v kuse budou pryč a pak se vrátí a pak znovu. Vymysleli si to sami, je to od nich hezké, že chtějí trávit hodně času s rodinou. Jsem za to ráda a myslím, že bude i Violet, až se jim malá nebo malý narodí.

  Já tu jsem teď ale sama, Tinus si šel lehnout, holky spinkají a na jídlo by se měly vzbudit nejdříve za dvě hodiny. Zároveň také už slyším dveře, takže se ti moji dva vycházkáři vrátili i s jejich skvělým psem, který je stejně trdlo jako Tico.

  Vzhledem k tomu, že jsem slyšela, jak jdou ty dva nahoru, asi aby si Samík mohl jít lehnout, sama jsem si lehla na gauč a čekala na to, až sem přijde Marcus. Stejně si myslím, že se máme krásně.

  „Emil?“ slyšela jsem Marcuse zašeptat a sednout si ke kraji gauče. Já jsem na něj otevřela oči a usmála se. Rychle jsem si ještě sedla, aby měl více místa a mohl pohodlně sednout, a pak jsem se mu přesunula do klína. Hlavu jsem si opřela o jeho hrudník a poslouchala tlukot jeho srdce. Je to můj milovaný Marcus, kterého mi nikdo nikdy nevezme. Nikdy.

  Nohy jsem obmotala okolo jeho těla a on si mě konejšivě přitáhl do objetí. Je to moje zlato. A já se ho chtěla několikrát vzdát. Nebo... Ne vzdát, ale myslela jsem, že pro něj nejsem dostatečně dobrá. Možná nejsem, ale až se změním, tak budu.

  „Lásko? Víš, jak jsem vždycky ří-,“ začal Marcus, ale já ho musela přerušit. Sama jsem to chtěla říct. Má pravdu. Je to pravda. Konečně je to pravda! On má vždycky pravdu! Marcus. Ano... On.

  „Ano, jak jsi vždycky říkal, že spolu to zvládneme. Tak my jsme to zvládli. Náš příběh nekončí, ale zvládli jsme to,“ vzala jsem mu slova z pusy a doufala, že mám pravdu. Musím mít pravdu.

  „Takže právoplatně prohlašuji. Spolu jsme to zvládli,“ řekl a zasmál se. „Slezeš teď? Mám pro tebe něco,“ řekl mi a já z něj tedy opatrně slezla.

  „Já ti pak taky něco musím říct!“ zavolala jsem na něj, ale on už dávno zmizel někde ve vedlejší místnosti.

  Co mi chce dát? Dárek? Ale proč by mi dával dárek? Nemá žádný důvod a ani mi nemusí nic dávat, nemusí, nesmí.

   „Tak co jsi mi to chtěla povědět?“ zeptal se Marcus, když vešel do místnosti v rukou držíc velký štos papírů. To namalovaly děti?

Papíry položil na stoleček přede mnou, ale tak, abych mohla přečíst jen to, co je na první stránce.

  Papíry k rozvodovému řízení.

Neříkal před chvílí, že jsem to spolu zvládli..? To bude konec? Konec našeho společného žití? Je to konec... Tohle se nikdy nemělo stát. Nikdy. Já husa pitomá jsem věřila, že spolu zůstaneme.

  „Em, co jsi mi chtěla?“ zeptal se Marcus, když viděl, že koukám na ty papíry.

  „No... Ehm... J-já... Víš... Jak to říct-,“ zakoktala jsem se a nakonec mě Marcus přerušil.

  „Ty jseš těhotná?“

______________________

Vydáno: 10. 7. 2021

Tak zdravím vás u konce této knížky, doufám, že se vám kniha líbila a někdy v příštích dnech se vidíme u třetího dílu. <33