We Made It Together [M&M]

35

„Možná únor by byl nejlepší,“ slyšela jsem Tinuse z kuchyně něco říkat, když jsem se vrátila domů z procházky, na které jsem byla s holkami a při které jsem rovnou byla odvést Sama do školy. Ano, už je září. A ano, už je 19. a já s Marcusem slavíme výročí. Děsivé. Jsme spolu... Tři roky? Jo, určitě to jsou tři roky.

  Chtěla jsem vyndat obě dvě holky z kočáru, ale všimla jsem si, že Darcy spí, takže jsem boty sundala jen Elin a pak ji vyndala ven z kočáru. Ona se hned někam rozutekla a vypadalo to, že hledá Sammyho.

  „Symm? De je Symm?“ zeptala se, když přiběhla zpátky za mnou. Tohle je vážně ale roztomilý. Malý zmatený dítě pobíhající a hledající pejska. „El, Sammy je venku s tátou, za chvíli přijdo-,“ snažila jsem se jí vysvětlit, ale začal mi zvonit telefon, který jsem rychle vyndala z kapsy a hovor zvedla.

  „Ano?“ řekla jsem rychle. „Ahoj Emil, prosimtě nemohl byste někdo odvést Auroru do školky?“ zeptala se mamka a já se rychle podívala na hodiny. Čtvrt na osm. Ale bydlí hned u školky, tak by se to asi dalo stihnout. „Jasně, půjdu s ní, za deset minut jsem tam,“ řekla jsem rychle, přičemž ještě se ještě podívala na spící Darcy a Elin, která tady otrhávala nějakou kytku. No, naštěstí není jedovatá.

  Mamka mi do telefonu ještě poděkovala a zavěsila, já jsem šla do kuchyně za Violet a Tinusem, kteří, jak jsem později zjistila, vybírali datum na svatbu. „Prosím vás, já budu do dvacet minut zpět, Darcy mi spí v kočáru v předsíni, mohli byste na ni třeba sem tam kouknout, fakt by měla spát, tak ji nechci tahat s sebou,“ vysvětlovala jsem a oba dva přikyvovali. „Jasně, já ji vezmu i blíž k nám, takže žádnej problém,“ odpověděla mi Vio a dál prohlížela nějaký kalendář. „Jo a kdyby se ptal Marcus, tak jsem šla jen odvést Auroru,“ zavolala jsem na ně ještě, když už jsem si brala Elin a dala ji do jiného kočáru. Ani se neptejte, kolik jich Marcus koupil. Máme tři, jeden dvoj kočár a pak jeden pro každou z holek, kdybychom si je potřebovali s Marcusem rozdělit.

  Elin i s kusem nějaké kytky jsem tedy dala do kočáru a vyjely jsme směr můj starý domov. To vlastně Marcus chtěl, abych si změnila to trvalé bydliště, ne? No, zítra je 20. takže to nemá cenu.

  Když jsem přijela před barák, zazvonila jsem a čekala, až přijde mamka s Aurorou. Po chvíli se tak také stalo a já si tu malou princeznu, ze které bylo poznat nadšení, musela vzít na chvíli do náruče.

  „Nazdárek, tak jak jsi se měla? Dlouho jsme se neviděly, musíš mi to všechno říct, ale teď musím ještě něco říct mamince,“ vybídla jsem ji a nakonec postavila na zem. Vy to vlastně asi nevíte, ale hádejte, komu už se léčí žebra? Ano, samozřejmě jsem to já. Prý už jsou skoro srostlá. Řekla mi to moje doktorka minulý týden, když jsem za ní byla.

  „Emil, já tedy přijdu za ty tři hodinky, ať se můžeš připravit a abyste si pak s Marcusem mohli někam vyrazit, jak jsi říkala, jedete přece do nějaký tý restaurace nebo kam, ne?“ vyptávala se ještě mamka a já jen přikývla. Má pravdu. Víceméně. Já vlastně nevím, kam jedeme.

  „Jo, děkuju moc, mami, ale teď už jdu, zatím ahoj,“ věnovala jsem jí úsměv a rychle jsem ji ještě objala. „Ahoj babi!“ zavolala Elin z kočárku a ručičkou jí mávala. Aurora ani nepozdravila a začala mi vyprávět a všechno vysvětlovat.

  „A já si dycky hlaju s Vily, je to holka a mám tam panenku! Čeká tam na mě a Tod má oblovský auto, oblovský jako je stejda Macus,“ vášnivě mi vysvětlovala. Nemohly by ty děti zůstat takovýhle napořád? Tohle je extrémně roztomilý. Skáče z jedné věci na druhou a vůbec jí to nevadí, protože to nevnímá.

  Cesta nám díky Aurořinému povídání ubíhala rychle, a tak jsme se ani nenadály a už jsem své mladší sestře sundavala boty ve školce.

  „Tak ahoj Aury, užij si to,“ zamávala jsem jí ještě, když už odcházela do třídy s tou svojí panenkou, kterou měla položenou u přezůvek.

  Vyšla jsem tedy už ven ze školky, vzala kočár, ve kterém už Elin neseděla, protože prý chtěla ťapat, takže teď jsem jednou rukou vezla kočár s druhou držela El.

  Když jsme ale byly asi v půlce cesty, rozutekla se někam před sebe, kam já jsem bohužel kvůli sluníčko, které i svítilo do očí, neviděla.

  „Nazdárek škvrně,“ pozdravil Elin někdo a vyhodil si ji do náruče. Tobias. On sahá na moje dítě. Na moje a Marcusovo dítě. On chce doopravdy zabít. A Elin ho přece nezná, ne? Proč k němu běžela?

  „Ahoj Em, Brandon pro tebe zítra nepřijede, asi to budu já nebo Anton, ve čtyři čekej venku a s holkami to udělej tak, jak jsme ti řekli,“ znovu mi vysvětloval a já trochu nechápavě přikývla. Proč mi tohle říká?

  „Řekla jsi mi o tom..?“ zeptal se po chvíli. Já jen záporně zakývala hlavou a dodala: „Ne, máme dneska výročí, nechci to kazit.“ „To chápu, uvidíme, jaká bude situace a mohli bychom se domluvit, jak bych mu dával vědět, že jsi naživu, snažil jsem se nějak přijít na to, co přesně se bude dít a co chce Brandon dělat, ale nedostal jsem to z něj,“ vysvětloval mi dál a už pokládal Elin na zem. Elin hned šla je mně a já si pořád snažila nějak spojit všechny věci dohromady, ale nešlo mi to.

  „Proč mi to všechno říkáš?“ řekla jsem mu nakonec svou otázku nahlas. Fakt nevím, proč by to mohlo být. „To... Se dozvíš jednou a... Já už musím letět,“ vysypal ze sebe rychle a rychlo chůzí šel někam pryč ulicí.

  „Elin, pojď půjdeme-. Elin?!“ zavolala jsem vyděšeně, když jsme nikde El neviděla. Panebože, já jsem hrozná matka. Když jsem se však otočila čelem vzad, uviděla jsem utíkající Elin někam ode mě.

  „Elin, no tak, vrať se sem,“ zaskuhrala jsem a vydala se hned za ní. „Ale táta a Symm!“ vykřikla a rozběhla se ke svému otci a jeho pejskovi.

____________________

Vydáno: 2. 4. 2021