We Made It Together [M&M]

7

,,A žili spolu šťastně až do smrti," dořekla jsem holkám pohádku a už se chtěla přemístit o pár metrů jinam, takže do svojí postele.

,,Mámí," kníkla Darcy, v postýlce se postavila a začala ke mně natahovat ručičky. Já jsem si ji tedy hned vzala do náruče a šla s ní kousek od Elin, která už spala. ,,Copak beruško? Se ti nějak nechce spát, viď?" zeptala jsem se jí. ,,Ci si hlát s Sym," řekla a já ss na chvíli musela zapřemýšlet. ,,Myslíš s pejskem Sammym?" ujistila jsem se. ,,Jó," přikývla." ,,Posím, mami." ,,Darcy, to ale nejde, on už spinká, ale víš ty co? Půjdeme za tátou," navrhla jsem jí, když jsem si všimla, že byla smutná z toho, že její kamarád už spí.

  Šla jsem tedy dolů za kluky, kteří koukali na nějaký fotbalový zápas, naštěstí to ale byly týmy, které ani jeden nemá v lásce, takže to sledovali jen tak na půl oka.

  ,,Ahoj táto, chtěly jsme pejska," řekla jsem, když jsem tak vešla a s Darcy v náručí si sedla vedle Marcuse. Darcy si hned sedla mezi nás a opřela se tak divně o Marcuse a nohu si zvláštně zapřela mě.

  ,,Darcy, ten pejsek taky občas potřebuje spát jako ty. Musel si jít hajnout, víš?" snažil se jí Marcus vysvětlit a místo zápasu teď koukal na ni, jestli to pochopila.

,,Dej na ni pozor, za chvíli jsem zpět," vstoupila jsem jim do toho jejich rozhovoru nerozhovoru, vstala a odcházela se podívat na Elin, jestli alespoň on spí. Jak se ale po malé chvíli ukázalo, spala jako zabitá. To, že jsem ještě zkontrolovala jestli dýchá, snad ani zmiňovat nemusím, nestála jsem tam u ní ale dvě hodiny, odešla jsem zpátky dolů za tou trojicí koukající se na fotbal.

,,No tohle! Já vám jí tu nechám na dvě minutu a vy mi s ní uděláte tohle," upoutala jsem pozornost kluků svým naštvaným hlasem. Marcus se okamžitě začala rozhlížet po Darcy, kterou po pás sekundách hledání našel u sebe na klíně.

  ,,Co je s ní?" zeptal se nechápavě Marcus. ,,Co je s ní? Vždyť ta holka už nikdy nezapře, že je od vás z rodiny, všichni tři tu sedíte úplně stejně rozvaleně s pohozenýma nohama, jasně Marcus jen s nohou, ale jinak sedíte úplně stejně," stěžovala jsem si teď už se smíchem. Kromě Darcy, která upřeně koukala na fotbal v televizi, na mě oba koukali nechápavě, a tak jsem vytáhla telefon z kapsy a vyfotila je. Ještě pořád byli ve stejné pozici. Achjo. Gunnarseni.

  Telefon s fotkou jsem jim tedy podala a oni si ho ji mohli prohlédnout. Na tu fotku stejně nechápavě koukali několik minut. Pak tedy začal něco říkat Marcus.

  ,,Alespoň vím, že je moje," řekl hrdě, skoro až povýšeně Marcus a já se trochu zasmála. ,,No..." Marcus se na mě okamžitě nechápavě podíval a se svraštěným obočím na mě koukal. ,,Ježiš, co zas děláš? Jasně, že je tvoje a jdi ji pak uspat," řekla jsem mu a sedla si vedle Tinuse. ,,Proč ji nejdeš uspat ty?" zeptal se a pozvedl obočí. ,,Já jsem uspala jednu, ty uspáváš druhou, jinak by to nebylo fér, hm?" připomněla jsem mu. ,,Emi-," chtěl si Marcus stěžovat, ale Tinus ho přerušil. ,,Přestaňte se hádat, jste jak malý děti!"

  ,,Tak my jdeme," rozhodl Marcus, vzal si skoro spící Darcy do náruče a šel s ní nahoru.

  ,,Tak a kde ty máš Vio?" zeptala jsem se Tinuse. ,,Dneska jela na dva dny do Trondheimu, jde k doktoru, nějakejm příbuznejm a k psychologovi," vysvětlil mi, ale trochu si povzdechl. ,,Nevíš odkdy tam vlastně chodí? Když jsem se seznámili, už tam dávno chodila," dozeptal se ještě. ,,Já si myslím, že od patnácti, když jsme se začaly bavit, tak už tam asi dva měsíce chodila. Upřímně na tom tenkrát byla hodně špatně narozdíl od teď. Tys jí pomohl, nikdo jsme už nevěděl, co s ní, pak ses objevil ty a tadá, hned má víc hezkých chvilek," odpověděla jsem mu. ,,To jsem rád, víš... Je to asi vzájemný jako u vás. Taky si pomáhate navzájem," vysvětlil mi, ale já si trochu povzdechla. Jseš vedle, jak ta jedle. Si ani nemáme co říct. ,,Kdo by zničil líbánky kvůli psovi? Vždycky jsme tam chtěli, přece to víš." Ano, zase s tím začínám.

  ,,Em, no tak, já myslel, že ti to nevadí," zašeptal posmutněle Marcus, když vešel do obýváku. ,,Ale... Já to... Promiň, žárlím na psa," povzdechla jsem si s uchechtnutím. ,,Vždyť i ty toho psa máš ráda, vždyť jsi ho sama pořídila. Proč jsi to asi teda dělala jinak?! Vždyť psy máš ráda, tak co máš zase za problém?!" vykřikl na mě. Jeho posmutnělá nálada se změnila na strašně naštvanou. ,,Marcusi, nekřič, vlastně jsem to nijak nemyslela, mám ho ráda, mrzí mě to. Nechtěla jsem být zlá," zašeptala jsem a zvedala se z gauče.

,,Můžeš pak přijít nahoru," zašeptala jsem, když jsem stála vedle Marcuse. ,,Jak jako můžu? Je to snad můj dům," štěknul na mě nepříjemně a já pro jistotu stočila svůj pohled ke špičkám svých bot a šla kousek od něj. ,,Jo, j-já vím..." zamumlala jsem a rychle odešla nahoru.

  Přešla jsem k postýlkám, ve kterých spokojeně spinkaly holky. ,,Alespoň mám vás dvě," zašeptala jsem, než jsem si odešla pro telefon a klíče k nočnímu stolku.

  ,,Zvládnete to tu s tátou? Postará se o vás? To snad jo, že? Vás dvě má rád, já vás taky mám ráda, jenže to já ho naštvala, já půjdu, vy si to tu užijte, to půjde," zašeptala jsem, ale pár slz mi vyteklo z očí. ,,Zatím holky," zašeptala jsem ještě a vydala se dolů.

  Slyšela jsem, jak se kluci v obýváku pořád o něčem baví, ale to jsem ignorovala, odemkla vchodové dveře, vyšla ven a znovu za sebou zamkla.

  To já jsem strašně dramatická. Já z toho dělám velký halo, ale co je tohle za období? Nelíbí se mi. Jak ho máme s Marcusem přežít? A kam teď mám jít? Na skálu. Jako po každé když jsem utíkala z domu a na Gunnarseny neměla náladu. Teď nemám náladu na nikoho z nich. Rodiče se mi vysmějou a Marcus? Kdo ví.

____________________

Vydáno: 9. 2. 2021