We Made It Together [M&M]

25

  „Pojmenuj svoji další dceru Estrid nebo Diana,“ zašeptala zničehonic Em, když jsem jí mazal všechny ranky nějakou hojivou mastičkou. „Lásko, bude to naše dcera, za pár let, měsíců, pak se na jméně přece dohodneme,“ vysvětlovala jsem jí, ale ona si jen smutně povzdechla. „Marcusi... Já... Kdyby se mi něco stalo, najdi si jinou dívku, ale prosím tě, moc tě prosím, postarej se o holky a nedovol, aby jim někdo ubližoval,“ podívala se mi do očí a jí samotné se v očích objevilo pár slz. Já jsem se na ni smutně podíval, ale rozhodl jsem, že musím pokračovatelem v mém vymlouvání.

  „Em, nic se ti nestane, už nikdy, chápeš? Já tě nenechám odejít, jsi moje štěstí, nikam nepůjdeš, budeme spolu, budeme navždy spolu tak, jak jsme chtěli. Budeš s holkama jezdit s námi po turné. Nikomu už nesmím dovolit, aby se něco stalo. Ani tobě. Jsi můj poklad, copak nechápeš, že díky tobě jsem naživu? Ty mě zachraňuješ už několik let, vzpamatuj se, já tě přece miluju, i kdyby ti to nepotvrzoval můj snubní prsten, tak už jen to, že s tebou mám dvě malý princezny, sehnal jsem nám dům, máme spolu pejska, jsi součást mého života, co to kecám, jseš můj život. Kdybys mi odešla, zhroutil bych se, ale ty mi neodejde, viď?“ ujišťoval jsem se a čekal na jakoukoli reakci. Em si znovu koukala do klína, ale svojí rukou našla tu mou, pevně ji stiskla, ale ještě si ji přesunula před obličej. Pak ruku začala pokládat na tvář, takže já rozevřel svoji dlaň, která teď schovávala celé její líčko. Když jsem však ucítil stékat slané slzičky stékat po její tváři, začal jsem je stírat.

  „Bojím se, bojím se smrti, každý den na to myslím, každým dnem je mi hůř a hůř, dech mi slábne a kdybych ještě jednou chtěla mít děti, pochybuju, že by to ještě šlo, vidíš ty modřiny, dělohu a vaječníky už dávno musím mít zničené, chci vrátit čas, chci začít znovu, chci začít znovu s tebou, nebo chci pryč. Ublíží vám, až ublíží vám, bude tohle celé zbytečné, dělám správně, ale bojím se o vás... Moje malé holčičky a ty... Můj Marcus. Mac. Maci. Macík. Vždycky jsem tě milovala a budu, i když už nebudu s tebou, budu tě milovat, budu pro tebe vždycky chtít jen to nejlepší. Zachránil jsi mě, vždycky jsi tu pro mě byl, i když jsi na tom byl hůř. Měl jsi pár týdnů po amputaci a už jsi řešil to, že jsem se začala bavit s Tobiasem, který mi chtěl jen ublížit. Jsi můj anděl strážný, jsi to, pro co žiju. Marcus Gunnarsene, já tě miluju, sakra moc tě miluju a bolí to, když vím, že se tě budu muset vzdát,“ šeptala, ale už mi znovu koukala do očí a svoji ruku měla položenou na té mojí na její tváři. Plakala. Rozplakala se v půlce jejího proslovu, ale já ničemu nerozuměl. Proč by se mě měla vzdát? Já ji miluji, ona miluje mě, nevidím žádný problém. Em začínala pomalu ale jistě hystericky plakat, a tak jsem se rozhodl si ji opatrně přivinout do objetí.

  „Zlato, budeme spolu, navždy budeme přece spolu, nemusíš plakat, já jsem tady s tebou,“ šeptal jsem jí do ucha a snažil se jí uklidnit. Ona se mi zabořila do hrudi, i přestože několikrát bolestně zakňučela. Ten, kdo jí tohle udělal, bude trpět a já osobně se o to postarám, takhle mi zničit manželku, to tak. Že já ji vůbec pustil samotnou někam pryč.

  „Musíme si vyjít na tu večeři, jak jsem ti před pár dny říkala, chci si to užít, jen já a ty, klidně i holky, jsou přece součástí naší rodiny, jsou naše, navždy budou. Mohly mít sestru a... Já jim jí nedala... Já jsem ji zabila... Umřela mi... Proč všechno kazím..? Vždyť kvůli mě zabijou i tebe," rozvzlykala se ještě víc. Proč by mě zabíjeli kvůli ní..? Já nic nechápu. Co to proboha říká? Večeři přece taky budeme mít ještě spousty.

  „Emil, nic jsi nezkazila, nikdo mě nezabije, dokonce ani tebe. Představ si, že za pár let holky vedeme do školy, ťapkají vedle nás a každá drží jednoho z nás za ruku. Darcy na strach, ale Elin se těší. A tohle je jen jedna z mála věcí, co nás čeká, no tak, nemusíš kvůli tomu plakat,“ uklidňoval jsem ji stále a ona vypadala, že už tolik nevzlyká. Podle mě je to tím, že jí to vyčerpalo. A to hodně. Vždyť už předtím jsem byl rád, že dýchá. No, i ten dech neměla perfektní.

  „Kde jsou holky?“ zeptala se vystrašeně a okamžitě mě pustila z objetí a podívala se mi do obličeje. Doslova ignorovala svoji bolest, a když jsem jí nic asi půl minuty neřekl, vyhrkla na mě hned: ,,Marcusi, kde jsou holky? Co když je už rozkrájel?" Rozkrájel?

  „Em, je ti dobře? Kdo by je krájel?“ ptal jsem se nechápavě, ale Em mi neodpověděla, ale dále se ptala, „kde jsou?“ „U tvého táty, nechtěl mi je dát, ale určitě nám je vrátí, podle mě mu stačí, když mi zavoláš ty a řekneš, že si je vezmeme domů,“ vysvětlil jsem jí a bylo poznat, že ona si trochu oddechla.

   „Za-,“ chtěla něco říct, ale místo toho sevřela k sobě pevně víčka a jakoby potichu zakřičela. Po chvíli to ale rozdýchavala a nakonec řekla: ,,Zavolám mu odpoledne, teď si půjdu lehnout, pokud ti to nevadí.“ „Já budu rád, musíš si odpočinout, když nechceš vzít do nemocnice, tak alespoň tohle,“ snažil jsem se jí vyjádřit nějak svoji podporu, ale asi to nefungovalo. Ona zašeptala potiché díky a začala se dostávat kousek ode mě na svoji stranu postele.

  Počkal jsem, až si nějak lehce, abych jí pomohl přikrýt a ještě doupravit polštáře pod hlavu, to jsme dohromady zvládli za malinkou chviličku, protože Emil si stále nechtěla přiznat svoji bolest.

  „Em, půjdu ti dolů udělat čaj a sehnat nějaké obhlady, prášky na bolest a tak, chvilku bys tu ale musela vydržet sama, zvládneš to?“ zeptal jsem se jí a ona jen trochu přikývla. „Děkuju, Marcusi, jsem za tebe ráda,“ pousmála se a já se vydal z pokoje pryč sehnat veškeré věci, které já momentálně považuji za potřebné.

___________________

Vydáno: 21. 3. 2021