We Made It Together [M&M]

48

„Pane Gunnarsene, nechcete jít domů?“ přišla se mě znovu zeptat nějaká sestra, ale já na ni ani nereagoval. „Operace vaší paní bude ještě několik hodin trvat, my bychom vám hned po konci dali vědět, navíc za ní ani nebudete moct jít,“ snažila se mi vysvětlit ještě. „Ne, děkuju,“ odpověděl jsem suše a nervózně klepal špičkou od bot o podlahu. Je na sále už dobrých šest hodin, myslím, po čtvrté hodině jsem to přestal počítat, takže tohle je pouze odhad.

Ani ji pořádně nevyšetřovali a už zmizela na operační sál. Tam za ní bohužel nemůžu. Tinus šel akorát někam koupit kafe a zavolat mamce, aby ji mohl informovat o tom, co se děje. Nesnáším nemocnice, nikdy mi tu nikdo nic neřekne.

  „Jestli chcete, mohla bych někoho poslat na sál, aby zjistil, co s vaší paní je,“ nabízela mi ještě po chvíli a já přikývl. „Kdybyste byla tak hodná.“ Chci to vlastně vědět? Já vím, že jim tam několikrát malém umřela, já to vím, cítím strašně hnusný pocit. Ale co já s tím můžu udělat? Já měl jít na doktora. Já neměl být zpěvák. Já si měl jít vystudovat medicínu a léčit Emil, ale to bychom možná nebyli ani spolu. Kdo ví.

  Sestřička tedy někam odešla, doufám, že zařídit to, že o Em dostanu nějaké informace a já jsem tam znovu seděl sám a čekal na Tinuse.

  „Už něco víš?“ zeptal se Tinus, který sotva přicházel a v rukou nesl dva kelímky pravděpodobně s kávou. „Ne, furt nic, to je káva?“ zeptal jsem se, když mi podával kelímek. „Ne, jen čaj, káva nebyla,“ vysvětlil mi a sedl si vedle mě. „Volal jsem mamce, holky i Sam chtějí tátu, ale asi si budou muset pár dní počkat, že?“ zeptal se a já přikývl. „Nevím, na jak dlouho to tu bude,“ vysvětlil jsem mu a on jen přikývl a napil se čaje. Já se napil stejně tak a hned na to se znovu zeptal: „Tinusi... Kdyby Emil... No... Umřela, pomohli bys mi s holkama? Já vím, že sám chceš rodinu, ale... Já bych to nedokázal.“ „Prosimtě přestaň, Emil bude v pohodě a začne s námi znova bydlet a všechno bude dobrý,“ snažil se mě uklidnit Tinus, ale nezněl moc přesvědčivě.

  „Pane Gunnarsene?“ ozvala se najednou znovu ta sestra, která se sem akorát vrátila. „Hm.“ „Chcete tedy vědět, co je s paní Gunnarsen?“ zeptala se a já myslel, že jí utrhnu hlavu. Jasně, že chci, když jsi mi to nabídla. „No, mluvte,“ pobídl jsem jí trošku naštvaně, ale zároveň nervózně. Nesmí mi přece zemřít. Co bych bez ní asi tak dělal? My se spolu máme dožít stáří.

  „Vse probíhá zatím v pořádku, kvůli zlomený žebrům, která se jí špatně zakroutila, jí museli operovat i hrudník z obou stran, teprve teď se pustili do té jizvy na briš-,“ vysvětlovala mi, ale já ji přerušil. „To mi radši prozatím stačí.“ Věděl jsem, že mi neříká pravdu, věděl jsem to, a proto jsem to nechtěl poslouchat. Bylo by to hnusné. Radši budu žít ve svých myšlenkách než ve vymyšlené lži.

  „Mimochodem u vás na recepci čeká policie, potřebuje váš vyslechnout kvůli podezření na domácí násilí,“ oznámila mi a mně to znovu celé secvalo dohromady. Brandon jí ubližoval. Celou dobu jí ubližoval, ale já si toho nevšímal, já si myslel, že ona mě nemá ráda, ale jeho ano, a tak že za ním utekla.

  „Ale ona se mnou posledních pár měsíců ani nebydlela, já jsem jí nic neudělal!“ bránil jsem se hned. Sestra se na mě ledabyle podívala a idpovedrla: „To neříkejte mně, ale té policii.“

  „Nemůžou přijít jindy?“ zeptal jsem se, ale ona jen zakroutila hlavou na zamnri nesouhlasu. „Ne, musíte tam jít hned, váš bratr vám to tu zatím pohlídá,“ rozkázala mi a já se tedy neochotné zvedl a vyšel za ní. Kašlu na nějaký policajta, já si to s Brandonem vyřeším sám. Mně vlastně teď došlo, že Em bude mít několik jizev kvůli němu. On ani neví, kolik nocí kvůli tomu nebude spát a bude se jich snažit zbavit, nemá ponětí o tom, že se bude nesnášet, že se bude bát, že já už jí nebudu mít takhle rád, i když ví, že já bych to nikdy neudělal. Bude se schovávat do několika vrstev oblečení, jenom protože nebude chtít, aby někdo viděl, jak vypadá, ona se kvůli němu bude nenávidět. To si nezasloužíš, měl jsem na to přijít dřív, měl jsem jí hlídat, měl jsem jí pomoct, místo toho jsem litoval sám sebe.

  „Pane Gunnarsene, za prvé jsme na vás mluvili a za druhé budete muset jít s námi,“ zaregistroval jsem, že na mě jeden z policistů mluví, a otočil se na něj trhavým pohybem. „Cože? J-já nikam jít nemůžu, vždyť mi operují manželku, nemohu se tam vrátit?“ snažil jsem se je nějak přemluvit. Víte vy, že umře, když s ní nebudu? My od sebe nedokážeme žít, ona umře, chápete? Já jí musím být nablízku!

  „Vždyť jen chceme, abyste se s námi šel postavit kousek stranou a my se vás mohli zeptat na pár otázek,“ vysvětlili mi a jen tak nějak přikývl. Jestli umře, můžete za to vy. Jestli přežije, bude to boží zázrak.

  S policisti jsme tedy odešli kousek stranou a oni se mě začali ptát na nějaké banální otázky.

  „Jak dlouho jste se svou paní?“ No to je teda otázka. „Nedávno to byly tři roky,“ odpověděl jsem chabě a očkem stále pokukoval po chodbě k sále, kde probíhá Emiliina operace. „Další otázka. Měli jste mezi sebou nějaké větší hádky?“ ptal se jeden z nich znova a druhý byl připraveny si zapsat moji odpověď. „Co je to za otázku? Ne, neměli. Známe se od narození, jsme prakticky stejná osoba, já nevím, co se tu řeší, ona se mnou teď ani nebyla, já vím, kdo jí to udělal, ale...“ najednou jsem se zasekl, protože jsem slyšel probíhat sestru od operačního sálu, která šla hned k té sestře, která mi podávala různé informace.

  „Jen, 101 potřebujeme sehnat dalšího doktora a to hned,“ snažila se říct potichu, ale já jsem to i přesto slyšet. Tam je Emil, musím tam.

  „,Už musím zpět,“ zamumlal jsem rychle a odcházel chodbou za svým čekajícím bratrem. Policisté ještě něco zavolali, ale to mi bylo jedno a prostě jsem odešel.

____________________

Vydáno: 17. 4. 2021