We Made It Together [M&M]

2

,,Nechtěl jsem dnešek zkazit," zvedl ke mně po chvíli pohled a já viděla, jak se v jeho očích mihl smutek. ,,Nic jsi nám nezkazil, to já tě odtamtud neměla tahat hned napoprvý," zašeptala jsem, pár kroky přešla blíž k němu a pak mu prohrábla a trochu rozcuchala vlasy. ,,Vždycky říkámw, že spolu to zvládneme a něco na tom bude," přiznal a jednu ruku mi pomalu přesunul na pas. Když už tam ruku měl položenou, lehce začal hýbat s jedním prstem a já se nad tím musela pousmát.

  ,,Pojď ty, nemusíš je taky furt očumovat," vyrušila nás najednou Violet, která mluvila k Tinusovi, a nakonec s ním i odcházela pryč.

  ,,Jen se je snažím dám zpět dohromady!" slyšeli jsme Tinuse se ještě bránit a oba se nad tím uchechtnuli.

  ,,Pojedeme na ty líbánky, všechno tam probereme, budoucnost a všechno ostatní, všechno bude v pohodě. Ty ses vrátil z tour, budeš jezdit do studia, holky vyrůstat taky vidíš, je to perfektní. Mně to ani nepřijde jako opakující se kolotoč. Vždycky jsou jiný podmínky a tak." ,,Teď taky budou jiný podmínky, někdo nám do plánů totiž přibude," zasmál se trochu Marcus, ale stále jsme tam na sebe zamilovaně koukali.

  Ze svatby jsme do nějakých dvou hodin vyjeli už všichni domů, i když my s Marcusem jen pro kufry. Holky prý budou první dva dny s Tinusem, se kterým si myslím, že budou v pořádku. Nejprve jsem se divila, proč budou s ním, ale vysvětlil mi, že je na rád a že se alespoň připraví na to, až bude jednou sám otec. Abych řekla pravdu, holky ho zbožňují, ale stejně tak svého tátu, který právě zaparkoval naše auto na letišti a už mi otvírá dveře.

  ,,Děkuju, jseš hodnej," řekla jsem mu a vystoupila z auta, když jsem byla vedle něj, vtiskla jsem mu pusu na rty a šla vzít naše kufry.

  ,,Ne, ne, ne, ne, ne. Ublížíš vám," okamžitě protestoval, přešel přede mě a oba kufry vzal těsně přede mnou. ,,Ale tvoje noh-," chtěla jsem namítnout, ale on mě předběhl. ,,Žádný noha, nemůžeš to tahat," uzavřel to a chtěl s těmi kufry odejít. Táhl je za sebou na kolečkách, ale i tak to pro něj bylo těžké.

  Věděla jsem, že kufr mi nedá, a tak jsem se rozhodla jít vedle něj za účelem pomoci mu táhnout jeden z kufrů za rukojeť. Ruku jsem tedy položila na tu jeho a kufr mu pomáhala táhnout. Dokonce ani nic nenamítal, jen se usmál a dál šel k letišti.

  ,,Hele to je Marcus!" snažila se potichu zavolat nějaká fanynka stojící kousek od nás. Musela jsem se nad tím pousmát. Bylo to hezké. ,,Běž za ní," řekla jsem Marcusovi a zastavila se, aby on udělala totéž. ,,Fakt?" podíval se na mě nejistě. ,,No, běž, vždyť vidíš, jak se tam celá třese, brečí a pohled jí úplně září štěstím," kývla jsem hlavou na holku, která na nás nevěřícně koukala. Když se na ni Marcus podíval a všiml si, že doopravdy brečí a vzlyká, rychle se k ní přesunul a vtáhl si ji do pevného objetí, které by dokázala uklidnit kohokoli.

  ,,D-děk-uju," vykoktala ta dívka ještě při jejich objetí. Já jsem na ně s úsměvem koukala a musela uznat, že Marcus je prvotřídní idol. Nebo snad ne?

  Marcus ji tam dobrou chvíli objímal a nepustil ji z objetí dřív, dokud dívčin stisk nezačal slábnout sám od sebe.

  ,,Pověz mi něco o sobě, mám ještě chvíli čas, kdybych neměl, stejně by to letadlo muselo počkat, až něco proberem," zasmál se Marcus a pobídl ji tedy, aby se dozvěděl něco málo o ní.

  S tou fanynkou si sedl na lavičku před letiště a hodně toho spolu probírali, já jsem byla kousek od nich, hlídala čas a kufry a snad je ani nerušila. On je vážně hodnej. To nemůže nikdo popřít.

  ,,Promiň, Sofie? Ale my už budeme muset, za chvilku nám to letí," začal se najednou omlouvat Marcus a fanynka, Sofie, přikývla. ,,Ale... Nemohli bychom se ještě vyfotit... Prosím?" zeptala se trochu nervózně. Je zvláštní takhle vídat kluky s fanynkami, které všechny reagují jinak. Ještě než Marcus stihl něco říct, předběhla jsem ho s odpovědí já.

  ,,Já vás vyfotím, co ty na to?" zeptala jsem se rychle. ,,A... Co kdyby ses šla vyfotit... Taky... Někoho bychom tu mohli poprosit... Prosím?" navrhla a začala se ptát nějakého kolemjdoucího.

,,Je milá," pošeptala jsem potichu Marcusovi, který jen s úsměvem přikývl, ale to už se vracela k nám.

  ,,Prý nás vyfotí," oznámila a stoupla si mezi mě a Marcuse, který ji hned jednou rukou objal. Ona nás objala oba, proto jsem já udělala totéž co Marcus. Vážně byla milá, to se musí uznat.

  Nějaká osoba nás vyfotila, Sofie, jí poděkovala, rozloučili jsme se, s Marcusem se ještě objali, ale pak už jsme se jen já a Marcus vydali na letiště.

  ,,A kam my to vlastně letíme?" zkoumala jsem frustrovaně tabulku letů, abych věděla, kam máme jít far kufry a kde vůbec budu trávit následujících dny. ,,Letíme na Kanárský ostrovy, určitě se ti tam bude líbit, pojď," vysvětlil mi, chytil mě za ruku a druhou rukou táhl kufry.

  Procházeli jsem všechny možné kontroly, já mezi každou z nich byla asi padesátkrát na záchodě, dokonce se Marcus snažil po letišti najít nějaký obchod s léky, ale neúspěšně. Já si ale myslím, že to bylo z nervozity. Neletěla jsem od narození holek, což je víc než rok a prostě mě to začalo děsit. I když poslední půlrok létali jen kluci, bála jsem se o ně. Vždycky jsem si říkala, jestli nespadne letadlo s nimi nebo jsem myslela na to, že mohou chytit nějakou chorobu. Bála jsem se o oba dva. A taky jsem se bála, že holky budou vyrůstat bez táty, nedokážu si to představit. Ony ho potřebují, jsou hodně malinký, ale mají ho rády. Vždyť Elinino první slovo bylo táta a obě dvě úplně poprvé chodily, když po týdnu uviděly tátu. Abych ale jen nemluvila o nich, Marcus se k nim taktéž chová úžasně. Čte jim pohádky, zpívá jim, hraje si s nima, je to hotovej poklad.

  ,,Em, zlato, vstávej, musíme už jít do letadla," probral mě Marcus a já se s ním tedy musela vydat na cestu do letadla.

____________________

Vydáno: 4. 2. 2021