We Made It Together [M&M]

47

Nakonec jsem se tedy v oblečením, ve kterém jsem přijela, zvedla a odcházela na nějakou tu zkoušku, trénink, shromáždění, prostě něco, kde nesmím chybět. Tedy alespoň tohle jsem vyčetla z toho papíru a jdu někam, kam se hrnou všichni ostatní. Je zvláštní, že jsem ještě nikde nepotkala nikoho z týmu Marcuse a Martinuse, nějací lidé od nich by tu měli být, ale já je ještě neviděla.

  Přišla jsem na nějaký plácek, kde bylo už okolo 15 lidí a všichni jsme na něco čekali. A na co? Jo, to kdybych věděla.

  „Vidíš, stojí támhle, běž za ní,“ slyšela jsem za sebou říkat Tinuse a hned jsem se otočila jeho směrem. Říkal to Marcusovi. Jak jinak. Já jsem se k němu rovnou rozešla a snažila se nějak zapomenout na tu stále trvající bolest.

  „Ahoj, ráda vás vidím,“ usmála jsem se na ně, ale hned si šla stoupnout kousek od nich, protože sem už přišlo dalších pár lidí, které jsem neznala.

  „Můžeš na moment, Em?“ zeptal se mě Harry, když ke mně došel a zaťukal mi na rameno. „Ano?“ optala jsem se ho trochu nechápavě. Co by asi tak Harry mohl chtít? Zrovna Harry. Harry Styles. „Všiml jsem si, jak zvláštně se chováš, chtěl jsem se zeptat, jestli si o něčem nechceš pak promluvit,“ navrhl mi a já se na něj vřele usmála, stejně tak on na mě. Je to od něj vážně milé, on nemusel vůbec nic říkat, ale řekl. „Děkuju moc, možná se stavím, pokud si najdeš nějakou klidnou hodinku,“ oznámila jsem mu a už se otáčela na choreografa, tipuji. „Když můžu někomu pomoct, udělám si čas vždycky,“ slyšela jsem ještě, jak Harry dodal a znovu se musela hodně usmát. Je to vážně laskavý člověk a Marcus na něj pořád žárlí. Spíše žárlil.

  „Tak už pozor! Vnímejte!“ upoutal naši pozornost jeden asi z choreografů. „Naše hlavní hvězdy, neboli Harry a dvojčata, si prozatím stoupnou vedle, protože tohle se jich netýká. Ty si vezme na starost choreografka Angee, která stojí hned vedle mě, a tomuhle zbytku to vysvětlím já,“ vysvětloval nám asi třicetiletý muž. Vypadal na to, že má za sebou hodně let praxe, snad nebuď křičet a chtít nějaké hodně těžké nesmysly.

  „Nic moc po vás dnes nebudu chtít,“ začal znovu mluvit a já si oddechla. Sláva bohu. Alespoň si seženu prášky. Problém byl však ten, že začal mluvit znovu: „Uděláme si jen pár základních kroků.“

  „Tak teď k nám pojďte i vy!“ zavolal na Marcuse s Harrym a Tinusem, aby sem přišli. Oni se sem pomaličku přesunuli, ale vypadali chudáci zmateně. Pořád se někam přesouvají a sami o tom asi nemají přehled. Zajímalo by mě, kdo to zorganizoval.

  „A teď. Krok pravou nohou dopředu, teď jakoby se vám dozadu propadne hrudník, asi takhle,“ vysvětloval a ukazoval zároveň. „A pak dělejte, že padáte dozadu, ale nespadnete dozadu, ale z toho předstíraného pádu se prostě dostanete na zem, teď to nadává smysl, já vám to ukážu,“ pokračoval s vysvětlováním a všichni jsme na něj dávali pozor. On nám tedy předvedl jeho padání, ale nepadání a jediná věc, která mě napadla, byl balet. Vypadalo to, jako balet. Já nevím, co chce dělat.

  „Tak a teď si to zkuste!“ zvolal, otočil se na nás a začal nám vykřikovat povedly, „pravá noha, hrudník, pád, dosed na zem. Chápete, jak jsem to myslel? Prostě děláte, že padáte, ale místo pádu se volně posadíte na zem.“ Nikdo na poprvé nic neudělal. Vůbec nic. To si člověk přece ani nemůže pamatovat.

  „Tak teď dělejte! Pravá noha, hrudník...“ on sice ještě s rozkazy pokračoval, ale když já jsem opatrně prohnula hrudník, ucítila jsem příšerně nesnesitelnou bolest. Vím, že jsem těžce sevřela víčka kvůli bolesti na hrudi a v břiše zároveň, ale víc už nevím nic.

Marcus

  Nechápavě jsem koukal na choreografa a snažil se pochopit, co po mně chce. Vtom jsme ale všichni uslyšeli ránu a zastavili se. Já jsem se porozhlédl po okolí, abych zjistil, v se stalo, ale když jsem si všiml těla na zemi, došlo mi, že někdo omdlel. Kdo to je?

  Rychle jsem přešel k osobě, a jakmile jsem spatřil, že je to Em, sklonil jsem se k ní a začal jí vymotávat z té mikiny, kterou měla na sobě. Nechápavé pohledy ostatních mě nezajímaly, já musel zjistit, co je s ní. Myslím, že přesně ke mně přišli asi dva nebo tři lidé, ale v tu chvíli já už měl z Emm sundanou tu mikinu a zjišťoval, jestli dýchá. Dýchala, ale zvláštně.

  „Co chceš dělat?“ zeptali se Tinus a Harry vedle mě ve stejnou chvíli. Já jsem nic neřekl a začal jí vyhrnovat triko, musí mít něco tady, stále ty žebra, ale doufám, že to je jen zkolabování z nedostatku spánku nebo trémy nebo něčeho takového.

  Když jsem jí triko vyhrnul, zděsil jsem se, strašně moc jsem se zděsil, na břiše měla ránu, která byla celá červená, strašně nateklá a myslím, že i špatně zašitá.

  „Volejte někdo záchranku!“ zakřičel Tinus, který stále seděl vedle mě, jenže Harry vedle mě byl pohotovější, takže záchrannou službu už dávno volal.

  „Dobrý den... U telefonu Harry Styles... Zkolabovala mi zde... kamarádka. Nevím... Co bych měl dělat...  Adresa..? Adresa je... Tromsø... Tromsø a... Natáčecí prostory to jsou...“ vysvětloval Harry hrozně pomalu a já ho chtěl uškrtit, ano, je to skvělý člověk, ale ne, moje manželka nemůže kvůli jeho pomalé řeči umřít.

Hlavní je, že to zařídil a že Em dýchá a má puls. Ale kdo jí udělal tu hnusnou jizvu? Brandon by jí nechal vykrvácel, tohle se mu nepodobá. Vůbec ne. A jak to mohla přežít tak dlouho? Vždyť normálně stála na nohou a ani její krvavá zhnisaná jizva jí v tom nebránila, je to vůbec možné? Ona je snad nějaký superhrdina. Ona určitě je super hrdina.

  Teď už jí ale nikam nesmím pustit, doopravdy ne, ale co když umře? Co kdyby náhodou umřela kvůli té jizvě? Anebo kvůli těm žebrům, která nevím, jestli už jsou zhojená? Nesmí umřít, máme spolu ještě spousty let v manželství, takže ona umřít nemůže, má zákaz.

  „Macu, už jsou tu záchranáři,” zašeptal mi Martinus do ucha a pokývl hlavou na stranu, odkud zachranáři vybíhali.

____________________

Vydáno: 14. 4. 2021