We Made It Together [M&M]

60

„A skončilo to tak, že spolu odjeli do království, kde si nakonec pořídili pět koček a osm pejsků," dořekla jsem Auroře pohádku a chtěla se sama odebrat ke spánku, ale ona mě zarazila. „Emi, já neci spát na zemi," stěžovala si a já měla pocit, jako bych se měla za chvíli rozbrečet. Mně je jí tak líto. Vždyť je to malé dítě a tento dům nevybavený. Nefunguje záchod, všude je plíseň, kuchyň jsem našla v docela dobrém stavu, ale ostatní místnosti jsou nevybavené a nenacházejí se v nich žádné věci. Mám z tohoto místa docela strach.

„Princezno, já zařídím, abychom už tady nemusely spát, ano? Něco hezkýho seženu, ano?" povzbuzovala jsem ji a přikryla ji víc do nějaké deky, již nám dal Anton. Dal nám k dece ještě dva polštářky a tři karimatky, aby nám od země nebyla taková zima. Je to od něj hezké.

„Se mnou zůstaň," zakňučela a chytila mě hned za ruku. Jsem jediná osoba, se kterou je momentálně v kontaktu, musím s ní stále mít dobrý vztah, protože kdo ví, jak dlouho tady nakonec budeme.

„To víš, že tu zůstanu," oznámila jsem jí ihned a lehla si zpět vedle ní. „Nemáme tu pyšáka..." postěžovala si ještě. Vždycky usíná alespoň s jedním plyšákem, takže tohle musí být velká změna. „Neboj se, domluvím, abys měla nějakého plyšáka už zítra, ano?" snažila jsem se jí přemluvit na zítřejší datum, abych získala ještě kousek času. Poznala jsem, že není moc nadšená, ale i přestože je ještě takhle malá, nikdy neprotestuje. Občas asi ano, ale není to nějak obvyklé a pravidelné.

Ležela jsem vedle ní na karimatkách a čekala až usne, abych mohla jít dolů za Tobiasem a Antonem, nevím, jestli tam budou ti dva ze sklepa, ale Brandon jel někam pryč, údajně jel jen něco zařídit, ale já mu moc nevěřím.

Abych měla kontrolu nad Aurorou, ležela jsem na boku, ale nebyl to zrovna moudrý nápad. Břicho a žebra. Stále se nezahojily. Nebolí to asi tolik, ale kde teď seženu prášky? Brandon by mi je nedal a ani je nemá, Tobias nevím, kde by je sebral, takže ten je taky nemá a Anton? Ten už vůbec ne. Asi budu muset zůstat bez prášků. Snad to nebude tak hrozný.

Už jsem si všimla, že Aurora už spí, a tak jsem se vydala dolů za klukama.

„Marcusi, neboj, my se pokusíme vymyslet něco, aby se dostala domů... Jak kde jsme? Chápeš, že když ti to řeknu, tak jsme v průšvihů všichni a ani já, ani Anton u Emilie nebudeme a budou tu nějací blbci," vysvětloval Tobias do telefonu a já se překvapením zarazila. On oslovoval Marcuse? Dělá si srandu? On volá s Marcusem. On volá s Marcusem!

„Jo, dobře, pokusíme se něco bezpečného vymyslet a teď už nám nevolej, my to kdyžtak napíšeme," dokončil to Tobias a hovor ukončil. To si dělají srandu?! Jak mohli volat s Marcusem?

„Co říkal? Co chtěl? Je v pořádku?“ ptala jsem se rychle a doufala na nějaké odpovědi, ale oni jen mlčeli. „Tak co s ním je?!“ vyjela jsem na ně, ale hned jsem se omluvila. Nechtěla jsem křičet, ale zároveň jsem musela.

  „Co to bylo?! Kdo se komu vzpuzuje?!“ zaječel najednou Brandon hned po prasknutí dveřmi. Nebyl tu a neslyšel nic o Marcusovi, díky bohu.

  „J-já... Jen jsem říkala, že mě bolí ty rány,“ vykoktala jsem opatrně, ale on se na mě divně podíval. „Tak proč jsi sakra ječela?!“ zařval na mě a přešel ke mně. Mám z něj obrovský strach.

„Protože potřebuje kontrolu od profesionála, a toho tu nemáme,“ vysvětlil Tobias a já se na něj překvapeně otočila. „Křičela, že chce alespoň prášky, když v pravidlech je, že žádný doktor nebude,“ vysvětloval pro změnu Anton a Brandon se na chvíli zamyslel. Bojím se, co řekne.

  „Fajn, sežeňte nějakého doktora, aby ji ošetřil, stejně jedeme zítra pryč,“ přikývl nakonec, ale ještě se na mě nechutně a výhružně podíval. „Nic neřekneš, vůbec nic neřekneš ani nenaznačíš.“ Tomu rozumím, ale bojím se, já nechci nic takového prožít. Co když mi zase něco ten doktor spíš udělá? A kam vlastně zítra jedeme? Mám strach, jak to já i Aurora zvládneme. Vzpomínáte, jak jsme byli jen já, Aurora a Marcus, leželi jsme u mě na posteli, Marcus ji měl na hrudi, protože jí bylo sotva pár měsíců, a zpíval jí. Byly to krásné časy, chtěla bych je zpět. Neberte mě vůbec špatně, miluju holky, Sama i Marcuse, ale tohle byla doba, kdy jsem si svoji zamilovanost začala doopravdy uvědomovat. Tohle vlastně byla ta noc, kdy jsme si řekli, že se milujeme, a následující den jsme spolu začali chodit. Chybí mi.

  „A proč jsi vlastně přijel?“ zeptal se kamarádsky Tobias Brandona. To by mě taky zajímalo. „Zapomněl jsem peněženku, teď už jedu pryč, vy sežeňte toho doktora,“ připomněl klukům a jeho následující kroky vedly ke vchodovým dveřím, takže vážně odchází. Když jsme slyšely zaklapnout i dveře a i jejich zamykání, otočila jsem se zpět na Tobiase a Antona.

„Ptal se, jestli jsi v pořádku, jestli jsi vážně u nás, jestli mu nedáme polohu nebo tak něco, ale to jsem zamítl,“ vysvětlil mi Anton. O čem to mluví? Tohle mi vůbec nesedí. Marcus by přece křičel a chtěl mě hned u sebe, nikdy by mě nenechal tu být s nimi ani o minutu déle.

  „A... Nic víc neřekl?“ zeptala jsem se ještě jednou. Neřekl, že mě má rád? Nebo něco takového? On se na mě vykašlal, že ano? Já mu to nezakazuji, ale já chci pomoct, ale já chci jeho. Musí sem přijet.

  „Nic víc neříkal, ale já zařídím, aby sem přijel ten doktor, který tě vážně prohlédne, platí?“ Nic víc. Ani mě nepozdravil? Tak nic. „Jo, jo, jo, to bude skvělý,” přikyvovala jsem hned. „Zatím půjdu nahoru,“ dodala jsem ještě a odebrala se do horního patra. Aspoň ty schody tu nevrzají.

  Nechala jsem otevřené dveře do chodby, aby do pokoje šlo trochu skvěla, a pak šla hledat svoji taštičku, která má presentovat celý můj a Marcusův vztah. Fotky, malé dárečky, prstýnky, těhotenské testy... Všechno, na co si jen vzpomenete.

_____________________

Vydáno: 23. 5. 2021