We Made It Together [M&M]

4

,,Co se děje?" zakřičel Marcus při svém běhu do koupelny a do pár vteřin stál už kousek před záchodem, na kterém jsem seděla já. ,,Já... Já n-nevím. J-já... Netuším, jak je to možný, já... Krvácím," vyděšeně jsem se na něj podívala, ale jeho výraz nevypadal o moc lépe. Nic víc už neřekla a odběhl do vedlejšího pokoje.

  ,,Macu..." zaskuhrala jsem. Ono to vážně bolí, ať sem alespoň jde. Marcusi! Alespoň první den manželství. Prosím. Nic jsem neřekla, ale z očí mi začaly téct slzy. Já vůbec nevím, co mám dělat. Vždyť... Něco se muselo stát tomu štěstíčku, tak proč mě tu nechává..? Vždyť alespoň ty děti měl rád... Měl. Vždycky je měl rád. A mě měl taky rád. Ale co mám dělat teď? To mám dělat? Jen tak... Odejít?

  Teď už jsme tam vzlykala nepřerušovaně, ale nějaký cizí člověk vběhl ke mně do koupelny.

Mně se doslova zastavil dech a asi jsem umřela, když jsem uviděla Marcuse ve dveřích.

  ,,N-nemůžu se alespoň oblíknout?" vykoktala jsem a ta neznámá osoba vyšla z koupelny. Do koupelny místo toho člověka vešel Marcus, který na mě ustaraně, vystrašeně koukal. ,,Kdo to je..?" zeptala jsem se pořád docela hodně vyděšeně. ,,Záchranář," řekl Marcus a pomohl mi vstát i přes tu hodně rozeznatelnou bolest, abych si mohla obléknout kalhoty.

  Pak už jsem jen opřena o jeho rameno vycházela ven z koupelny. Měla jsem přivřené oči a snažila se ignorovat ty posrané křeče. Kdo to kdy vymyslel, aby to bolelo? Co to vůbec je? Já...

  ,,Pojďte paní, my vás vezmeme do nemocnice, zkontrolujeme, všechno bude v pořádku, věřte mi," chlácholil mě záchranář. Já jsem se na něj ani nepodívala a nějak šla směrem, kam šel i on.

  Není za mnou už červená stopa..? Co když umírám..?

  Záchranka mě i s Marcusem odvezla až do nemocnice, kde mě odvezli bůh ví kam. A bez Marcuse. Já nevím, proč nemůžu být s ním. Já nevím, co se děje.

  Čekala jsem. Nechali mě sedět na nějakém lůžku asi něco málo přes hodinu a ani mi nedali žádné prášky, nic. Kdyby tu byl alespoň Marcus nebo kdokoli.

  ,,Tak paní Gunnarsen, už se jdeme podívat na vás," řekl nějaký doktor s úsměvem na tváři, když vešel dovnitř.  ,,Dobrý den..." zamumlala jsem a snažila se zadržet svoje stále vzlyky. ,,Co vás tedy trápí?" zeptal se hned a já tedy spustila. Nelíbí se mi, že je to doktor, nelíbí se mi, že jsem čekala tak dlouho, nic se mi nelíbí.

,,Uděláme tedy nějaká vyšetření, ano? Nemějte strach, všechno bude dobré," povzbudivě se na mě usmál a přitáhnul ke mně nějaký přístroj. Tak počkat. To je ultrazvuk. Já to asi radši nechci vědět. A proč mi všichni opakují, že to bude v pořádku, když vím, že nebude.

  Doktor chvíli něco zkoumal a po tom jeho vyšetření ode mě tedy kousek odstoupil a začal zkoumat něco v jeho papírech.

  ,,Co se děje?" zeptala jsem se rychle. ,,Paní, je mi to moc líto, ale potratila jste. Ale nevěstě nad tím hlavu, jste ještě mladá a určitě to nebylo plánovaný, tak alespoň nemusíte potrat řešit jinak," řekl mi, jako kdyby právě teď v těch papírech neviděl, že už dvě děti mám. Má vůbec dovolený tohle říkat? ,,Pokud nevíte, pane, tak já mám doma dvě malý děti, který plánovány byly," podívala jsem se na něj naštvaně. ,,Alespoň na ně budete mít víc času," odsekl. Já si jen vzala nějaké doklady z jeho stolu a odešla jsem prostě z jeho ordinace.

  Najednou mě chytily něčí ruce a přitáhly mě do objetí.

  ,,Lásko moje," zašeptal mi Marcus do ucha, ale já se mu tam plně rozvzlykala. ,,O-on n-ne-není... J-já..." snažila jsem se mi vysvětlit, ale on si mě přivinul do objetí ještě víc.

  ,,Doma máme dvě malinký princezničky, časem si můžeme pořídit další, jak jsem řekl, společně to zvládneme. Bude to dobrý, ty, já a holky, Tinus a Violet, Emma a naší rodiče, říkám, že to bude dobrý," povzbuzoval mě a já ho konečně také pevné objala.

,,Moc mě to mrzí, můžu za to já, víš... Věděli jsme to jen den a bylo jasný, že je se mnou něco špatně už pár týdnů předtím, ale... Mohli... Jsme mladí, ale... Bylo to naše miminko..." vykoktala jsem a podívala se mu do tváře. On sám musel před chvílí plakat. To nám to manželství moc nevychází. Tedy hezky nám moc nevychází.

  ,,Mě to taky mrzí, ale teď s tím nic neuděláme už," povzdechl si a navrhl mi: ,,co takhle kdybychom jeli na hotel, ty se převlíkla a pak bychom si šli dát něco dobrýho k jídlu a třeba nějaký víno, když jsi ho včera neměla. Ono to přestane bolet. Asi to chvíli potrvá, ale jak říkám-," snažil se mi znovu vysvětlit, ale já ho přerušila. ,,Jak říkáš, tak společně to zvládneme," dořekla jsem za něj a setřela mu slzy.

,,Tak pojď," pousmál se na mě smutně, objal mě okolo pasu a společně jsme se vydali k východu. Oba jsme smutní. Jsme děti, ale... Bylo to naše dítě. Navíc jsme ho oba chtěli, takže... No nic. Jen mě to mrzí.

S Marcusem jsme si zavolali taxíka, který nás odvezl do hotelu, kde jsme si dali jen něco málo k jídlu. No... Nebylo to málo. Já měla jahodový palačinky a k tomu bílé víno a Marcus měl nějaký steak a oba jsme k tomu ještě měli zmrzlinový pohár.

  ,,Páni... Alespoň jsem se nijak v pohodě najíst, dokonce i ty křeče odchází," přiznala jsem, když jsme dojedla. ,,Je dobře, že alespoň to mizí... Ale... Máme malý problém..." řekl trochu potichu Marcus. ,,Jaký..?" zeptala jsem se starostlivě a koukala na něj naprosto vážně. ,,Musíme to říct doma, tvým i mým rodičům a hlavně Tinusovi, aby věděl na jaký téma nenarážet a celkově... Myslím, že to nikomu neuškodí... Ale až budeš připravena..." vysvětloval. ,,Až budeme, musíme být oba. Ale pomůžou nám s tím holky, jsou taky přece naše," připomněla jsem mu. ,,Navíc nebudeme mít tolik času na smutek, když máme je," dořekl ještě Marcus. ,,Máš pravdu, lásko, jako vždycky," přikývla jsem a usmála se na něj.

____________________

Vydáno: 6. 2. 2021