We Made It Together [M&M]

13

,,Kde je? Kdo ji kam sakra odvezl?!" rozkřikl jsem se, ale to už do pokoje vběhla nějaká sestra. ,,Pane Gunnarsene, přestaňte tu křičet, vaše přítelkyně je v pořádku." ,,Já nemůžu přestat křičet! Vždyť tu před dvaceti minutami byla, tak proč tu není teď!" rozkřikoval jsem pořád a sestra na mě zděšeně koukala. ,,Pane Gunnarsene, jestli toho nenecháte, budu na vás muset zavolat ochranku a už vás sem nepustí, jestli chcete, půjdu zjistit, co je s vaší paní," nabídla se vyklepaně sestřička a já tedy přikývl.

  Moje nervy to nezvládají. Emilie někde pryč, Eli na dalších vyšetřeních, které mi dělají velké starosti. Víte, jak moc by nějaký nádor něco zkompilokoval?

  Sestra někam ale zmizela a já s Tinusem jsme tedy v tichosti čekali v pokoji. Chci to vědět hned teď. Kde je a co je s ní.

,,Tak, paní Gunnarsen odvezli před chvílí znovu na sál," řekla sestra, když přišla zpět a začala znovu o něčem mluvit. ,,Nevím, co se dělo, ale doktoři by měli za chvíli přijít a řeknou vá-." Najednou ji přerušil nějaký rachot z chodby. ,,No vidíte, už jsou tady, tak jděte zatím ven, šup, šup," vyháněla nás sestra z místnosti a my se ve dveřích skoro střetli s postelí na které ležela Emilie.

  Na obličeji neměla ani škrábenec, ale jednu ruku měla celou obvázanou, měla na sobě nějaké nemocniční oblečení, ale měla danou nějakou hadičku do nosu, nějakou kapačku vpíchnutou do žíly na ruce. Vypadala jako mrtvá. Dost mě to vyděsilo.

  ,,Pusťte mě k ní," vyhrkl jsem hned, když doktoři a ještě někdo vyšel z toho pokoje. ,,Můžete za ní, ale jen na chvíli, znovu jí začalo něco do břicha, ale tentokrát už by to mělo být v pořádku," vysvětlila mi, ale já už vcházel do pokoje. Tohle je děsivý a hnusný. ,,Za pár minut pro vás přijdu," řekla ještě a já, dokonce i s Tinusqem vešel do pokoje.

  ,,Kdybych tě tak nenechal odjet..." zašeptal jsem a z rohu pokoje si přitáhl židli k její posteli. ,,Vypadáš jako socha, hlavně se mi probuď, prosím," zašeptal jsem a celou si ji prohlížel. ,,Macu, přece bude v pořádku," zašeptal Tinus vedle mě a mě trochu zarazila jedna věc. ,,Kde je Viol?" zeptal jsem se a pohled trochu odvrátil od Em. ,,Říkala, že počká venku, že bychom k Emil měli jít první. Půjde sem až za pár dní, když jí to ty dovolíš, takhle to říká," vysvětlil a já jen přikývl.

  Vypadá mrtvě a bezmocně. Vždyť umírá. To i já na tom byl líp, když mě před čtyřmi nebo pěti lety přejelo auto. Od té doby se mnou je ta moje divná noha, ale dá se s ní žít, určitě daleko líp se dá žít bez reálné nohy než bez Emilie. Vždyť nedávno jsme měli svatbu, za dva měsíce budeme mít další výročí. Máme spolu rodinu a pejska, tak to přece nemůže jen tak skončit. To by nešlo.

  Přejížděl jsem jí po zdravé ruce, do které sice měla daně nějaké dvě hadičky, ale měla ji oproti té druhé zdravou. Ta druhá je doopravdy obvázaná, a tudíž ta popálena. Na zdravé levé ruce jí chyběl snubní prstýnek, ale také řetízek s iniciály jejích nejbližších. Oba kusy šperků byly položeny na malém nočním stolku z jedné strany postele.

  Byl jsem tak zabraný to jejího zkoumání, že jsem si ani nevšiml, že už sem vešla doktorka.

,,Pane Gunnarsene a pane Gunnarsene, budete už muset odejít," řekla nám hned a já uslyšel, že Tinus už odcházet chtěl. Já jsem si povzdechl a stále starostlivě koukal na Emilii. Až zjistím, kdo může za to, že ona i Elin na tom jsou takhle špatně, tak ho zabiju. Zabiju ho. Nikdo nebude ubližovat mým holkám. Ani já. Třeba jednou bude chtít odejít a až se to stane, nedovolte mi být tím, kdo jí v tom bude bránit a bude jí ubližovat. Takový nejsem.

  ,,Pojď, bráško," řekl mi Tinus, dal ruku okolo mě na rameno a šel se mnou ven u pokoje. Bylo poznat, že sám není v nejlepší náladě, ale mě chtěl přivést na jiné myšlenky. Je to úžasný brácha. Jsem rád, že ho mám.

  V tichosti jsem s tou doktorkou došel do její kanceláře, nebo co to je, ale Tinus s Vio, kterou jsme sebrali po cestě, se rozhodli, že počkají venku, protože já mám právo to slyšet první. Kdybych nechtěl vědět, co je s nimi hned, přemlouval bych je, aby šli se mnou dovnitř. Takhle jsem se ale musel znovu sám posadit na nepohodlnou sedačku a čekat na to, co řekne doktorka. Nemůže se nic pokazit, to se přece neděje nám. Pokud je něco špatně, tak to ještě není konec, ale jen část příběhu. V žádné knize není hlavní hrdina šťasten od začátku do konce, tedy většina z nich není.

  Žaludek se mi nepříjemně svíral a já měl pocit, že se brzy z nervozity pozvracím. Prostě se o ně jen bojím, to je vše. Jsou moje všechny, tedy... Ještě Tinus a Emma dělají velkou část mého života, ale... S těmi nebudu věčně, jsou to moje sourozenci, lásku to nenahradí.

  ,,Pane Gunnarsene, jak už jsem říkala, vaší manželce se znovu spustilo vnitřní krvácení a bylo velké štěstí a náhodě, že se na to přišlo včas. Nikdo z nás neví, kdy se probudí, protože ji teď pro jistotu v umělém spánku, aby její tělo mohlo dostatečně zregenerovat. Může to trvat pár dní, stejně tak týdnů. Musíme být trpěliví. Po probuzení uvidíme, jak se všechno bude vyvíjet a kdy ji pustíme domů," vysvětlila mi a já... Ani nevěděl, jak reagovat. Je asi fajn, že se na to přišlo však, ale... Já nevím. Mám strach.

  ,,A jak je to nakonec s tou Elin?" zeptal jsem se po chvíli přemýšlení o spící Emilii, která je taková moje šípková Růženka. ,,U Elin zatím výsledky netušíme, budeme je mít nejdříve zítra, ale usoudili jsme, že Darcy si budete moct odvést už zítřejší ráno. Vzali jsme ji taky na dvě kontroly a vše vypadá v pořádku, pokud se do rána nic nestane, budete si ji moct vzít domů," vysvětlovala mi s úsměvem na tváři, ale já se bál. Bál jsem se stále o Elin, zároveň jsem však byl rád za Darcy.

____________________

Vydáno: 19. 2. 2021