We Made It Together [M&M]

12

,,Pane Gunnarsene, je mi líto, ale nemůžu vás pustit za vaší ženou, teď u ní je kolega, nejdřív půjdeme za vašimi dcerami," rozhodla doktorka, když nakoukla do dveří od Emiliina pokoje. Co s ní je? Proč je tam doktor? Já toho určitě nevím ani půlku.

  Šel jsem s tou doktorkou někam dál do chodby a ona najednou do nějakých vešla. Asi mi něco i říkala, ale já neposlouchal, prostě jsem jen vešel dovnitř za ní.

  Pohled mi okamžitě padl na dvě postýlky, které stály trochu od sebe. Jako první jsem se podíval na postýlky, od které jsem slyšel pípat několik přístrojů a myslel jsem, že snad na místě omdlím. V postýlce ležela Elin s oběma obvázanýma nohama. V nose měla danou nějakou hadičku a ještě dvě měla v ruce. Co to s ní udělali? Vždyť... To není ona. Není. Kdyby to byla ona, tak tady běhá a všemu se směje.

  ,,Každou chvíli by se měla probudit," ozvala se najednou doktorka, ale já na to jinak nereagoval. Pouze jsem přešel k té postýlce a podíval se na to moje malé štěstíčko. To nemůže být ona. Někde se spletli a jsou to jiné děti. Ani Emilie nemůže být ona. Určitě je to někdo jiný. Přece její poslední slova byla, že bude opatrná.

  ,,Táta..?" ozvala se nadšeně Darcy z vedlejší postýlky a já si všiml, že stojí a opírá se o okraj. Měla na hlavičce jen nějakou náplast, ale jinak bylo poznat, že je to ona. Najednou ke mně začala natahovat ručičky na znamení, že chce, abych si ji vzal do náruče a začala i trochu natahovat.

  ,,Mohu si ji vzít?" zeptal jsem se doktorky, která přikývla a dodala: ,,samozřejmě že ano, brzy si ji budete moct vzít i domů, za tři dny maximálně." ,,Děkuju," řekl jsem ještě rychle a přešel k Darcy, která už se po mě doslova sápala. Vyzvedl jsem si ji tedy do náruče a sedl si s ní na židli stojící vedle postýlek.

  ,,Tak já vás tu s nimi na chvíli nechám, za pět minut přijdu, obě by měly odpočívat," vysvětlila mi doktorka, podívala se na přístroje vedle Elin a už odcházela ze dveří. ,,Zatím," řekl jsem ještě, ale pak už věnoval plnou pozornost Darcy.

  ,,Tak co princezno? Bolí tě něco?" zeptal jsem se jí a ona začala s dlouhatánským vypracováním o tom, jak tu je sama, jak chce domů a jak jí všechno bolí a nejvíc to bebí na hlavě! To dává smysl.

  Jsem rád, že alespoň jedna z nich je v pořádku. Ale mrzí mě to, nestalo by se to, kdybych jel s nimi. Určitě bych tomu nějak zamezil. Nebo jsem je mohl zdržet o pár minut později a nic by se nestalo. Elin by měla nožky v pořádku a s Emilií bychom mohli být jako kterýkoli jiný pár. Byla by v pořádku, žádné vnitřní krvácení, žádný otřes mozku, nic.

  Najednou se otevřely dveře, ve kterých se hned objevila nějaká sestra a nějaký možná stejně starý kluk jako já. Ani jsem se nenadál a tyto dvě osoby už táhly Elin i s její postýlkou někam z pokoje. S Darcy v náručí jsem se zvedl a okamžitě vyšel na chodbu, ale v tu chvíli jsem skoro vrazil zase do té doktorky. Nechápavě jsem na ni koukal, ale mě pobídla, ať jdu zpět do pokoje.

  ,,Jak tak koukám, tak moji kolegové tu byli dříve než já," zasmála se a vysvětlila mi: ,,nic se nebojte, jen vaší dceru vzali na nějaká ta vyšetření, o kterých jsem předtím mluvila." Stejně se mi to nějak nezdá. Nádor je přeci závažná věc. Vždyť by mohla umřít. ,,Kdy budou hotovi?" zeptal jsem se trochu nervózně. Elin nemůže mít žádnej nádor. To zakazuji.

  ,,Do hodiny bychom měli být hotovi, ale vás už bych poprosila, abyste tu svoji nejmladší dceru nechal odpočívat a šel prozatím alespoň na chodbu. Hledá vás zde nějaký Martinus Gunnarsen," oznámila mi a já se smutně podíval na spokojeně odpočívající Darcy u mě v náručí. Nechci ji pokládat do postýlky a nechávat ji tu samotnou. Věřte mi, nebo je, ale ona se bude bát.

  ,,Pane Gunnarsene," připomněla mi doktorka, když jsem stále zkoumal svoji nejmladší dceru. Nakonec jsem si povzdechl a malou Darcy položil do té postýlky. ,,Nevíte, kde je ten Martinus Gunnarsen?" zeptal jsem se, aby mě tu nebolelo stát ještě víc. Nechci, aby moje malinký holčičky tady trpěly. Vlastně bych měl trpět já místo nich. Třeba skočit z mostu nebo...

  Marcusi, nebuď blbec, musím jim být odpornou, nesmíš teď dělat kraviny. Vlastně bych měl bejt oporou pořád. Teda myslím.

  ,,Čeká na vás i s jeho přítelkyní u recepce," řekla mi a já už tedy odešel z pokoje, ale doktorka tam pořád zůstávala. Asi má důvod.

  Já jsem tedy šel pomalým krokem k recepci a tak nějak si začala uvědomovat, že jsem ještě neviděl Emil. Co když se jí doopravdy něco přihodilo, jak tam u ní byl ten doktor?

  ,,Marcusi," ozval se najednou někdo a pevně mě objal. Byl to Tinus. Poznal jsem ho podle jeho síly stisku. ,,Už to vím, je mi to moc líto..." zašeptal a stále pevně mě objímal. Proč to zní jako by mluvil o tom, že umřela? Vždyť žije! Já nechápu, o čem to mluví!

  ,,Co je ti líto?" zeptala jsem se nechápavě. ,,No... Však potratila," řekla Violet opatrně, ale já se odtrhnul od Tinuse a nechápavě se na ni podíval. ,,Ale ona potratila už před dvěma týdny," zamumlal jsem nechápavě. ,,Ale ten doktor to říkal, ne..?" otočila se Violet nechápavě na Tinuse, který jen tak nervózně koukal. ,,Slíbil jsem Em, že to nikomu neřeknu, nevěděl jsem, co na to říct," bránil se Tinus a já si povzdechl.

,,Chci jít za Em," řekl jsem najednou. ,,Ty jsi tam ještě nebyl?" zeptali se oba dva nechápavě. ,,Ne, nepustili mě tam, ale teď už jdu, nebaví mě na něco čekat pořád," zamrmlal jsem a vydal se směrem k jejímu pokoji. ,,Tak počkej, jdem s tebou," povzdechl si Tinus a vyšel za mnou.

  V tichosti jsme po chvíli došli k pokoji, ve kterém by měla být Em, ale když jsem otevřel dveře, nikdo v pokoji nebyl. Jen pitomé přístroje.

____________________

Vydáno: 17. 2. 2021

Pokud chcete character ask, tak napište otázky.❤️😌