We Made It Together [M&M]

51

„Emil moje, vstávej, já už tu na tebe čekám týden... A ty pořád nic... Čeká tu na tebe spoustu novinek... Vlastně... Jednu mi přijde teď říct Tinus, než si piwjde zabalit věci z hotelu, neboj se, já ti to všechno pak řeknu, úplně všechno to budeš vědět jako první, o to neměj strach," podíval jsem jí a malinko se pousmál. Čím více času u ní trávím, tím více věřím, že všechno bude v pořádku. Najednou jsem uslyšel ťukání na dveře a pochopil jsem, že to bude pravděpodobně Tinus.

„Tak tu vydrž chvíli sama," zašeptal jsem a vtiskl ji malý polibek na hřbet ruky, za kterou jsem si držel. Pak už jsem se zvedl a potichu se vydal za dveře. Zajímalo by mě, co mi asi Tinus chce říct. Umírá? Co když má rakovinu? Nebo nádor? Co když bude potřebovat moji ledvinu?

„Jak jí je?" zeptal se Tinus, když jsem vyšel ven a posadil jsem se na sedačku vedle dveří od pokoje. „Pořád stejně, stále spí, asi jí pošlou dnes na nějaká vyšetření, jestli nemá něco poškozenýho v mozku, jestli proto pořád nespí. Prý se měla už dávno probudit," vysvětlil jsem mu a on chápavě přikyvoval. Pak jsem však změnil znovu téma: „Ale ty jsi mi něco chtěl říct, tak povídej." Tinus zapřemýšlel. Co to může být, když ani vlastnímu bratrovi to nechce říct?

„Asi to není úplně extra podstatný, ale... Já ti to chci říct," začal mluvit a já čekal, co víc mi řekne. „No... Já budu táta, Viol je těhotná," vysvětlil mi a šťastně se na mě usmál. A já se snažil chvíli zpracovat tu informaci. Co když se prostě to jejich malé narodí kvůli tomu, že Emil umře? Co když to malé Emil nahradí? Ale... Emil přece žila v tom mém snu, takže to nesedí. Co když to jejich malé nahradí to naše, které jsme měli mít my? Co když se tam doslova převtělilo?

„Bráško..." upoutal moji pozornost znovu Tinus, který už neměl šťastný výraz, spíše smutný. Ne, tohle správný brácha nedělá, takhle se bude start o mě, a ne o jeho rodinu, to je špatný.

Hned, jak jsem si tohle uvědomil, jsem Tinus sevřel do pevného objetí. Já bych taky nebyl rád, kdyby Tinus byl smutný z toho, že já jsem táta dřív než on, i když já jsem byl táta dřív než on, ale na něj by ta tehdejší doba byla moc brzy.

„Moc ti gratuluju," zašeptal jsem a stále ho objímal. „Takže... Ti to nevadí?" zeptal se opatrně. „Ne, co blázníš! Já jsem za vás rád. Řekni Viol, že vám to přeju, chápu, že potřebuješ jet domů, budeš mi tu trochu scházet, ale rodina je důležitější." Po tomto se na mě Tinus vřele a upřímně usmál a objal mě ještě víc.

„Děkuju moc, bráško, tak já vyjedu, ano?" ujišťoval se a já se v hlavě trochu zarazil. Já myslel, že když řeknu, že rodina je důležitější, že se pozastaví a řekne, že já jsem taky jeho rodina. On roste. Vio má radši, než má rád mě. Tohle bolí. Já si mezi ním a Em nedokážu vybrat, možná Tinuse mám o trochu radši, ale jen o trochu! On mě ale ne. Jo, já to chápu, já tu mám Emil, on tam má Violet, ale... Má právo na odjezd.

„Jo, jasně, jen jeď, mám ti nějak pomoct?" zeptal jsem se, ale on jen záporně zakýval hlavou. „Zavolám ti, až budu doma, půjdu se podívat i za holkama se Samem," oznámil mi a já přikývl. „Jo, děkuju, to budeš hodnej, pozdravuj tam všechno a Vio musíš říct, že gratuluju," připomínal jsem mu a on už se zvedal na odchod.

„Jasně, zatím ahoj," řekl, a když jsem se postavil, ještě mě spoutal ve svém objetí. „Hlavně dej vědět a jeď opatrně," připomněl jsem mu ještě a on už mě pouštěl. „Jo, jasně, čau," rozloučil se a odcházel směrem k východu.

Já jsem znovu otevřel dveře od Emiliina pokoje a vešel jsem dovnitř se posadit zase na židli vedle postele.

„Tak to vidíš... Ty dva budou mít prcka... Budou už čtyři caparti u nás doma. Patříš ještě k nám domů? Půjdeš ke mně, až tě pustí z nemocnice? Co když mi tě zase sebere ten idiot," šeptal jsem zoufale, a přitom pořád koukal na Emil.

„Otevři ty o-," chtěl jsem ještě říct, ale ještě než jsem to dořekl, Em začala otevírat oči.

„Em, Emil, ty žiješ-. Ne, co to- co se to děje?" vyděsil jsem se hned, když znovu zavřela oči. Co to je?! Proč se to děje? Emil, vstávej!

Přístroje ukazují, že dýchá, dokonce ani nic nepípá, takže by měla být v pořádku. Ach jo. Nemůže se už probudit? Moc rád bych si s ní zase popovídal.

„Em, prober se mi, udělám cokoli jen pro to, aby ses probrala, moc mi na tobě záleží ani nevíš jak moc," sklidnil jsem se a znovu jí něco říkal a opět ji chytil za ruku. „Já tě miluju, víš o tom? Doufám, že o tom víš," zašeptal jsem a dal jsem jí drobný polibek na ruku, kterou jsem držel a ve které měla nějakou hadičku.

Už jsem nic neříkal, držel jsem ji za ruku, jako kdyby to bylo to bylo naposledy. Ale není. Já věřím, že není. Ještě toho spolu prožijeme tolik.

Na chvíli jsem přivřel oči, ale stále držel Emiliinu ruku. Takhle tu s ní budu sedět, až znovu porodí, pokud bude chtít. Asi ji nemůžu nutit, je to její rozhodnutí, je to její tělo, já do toho nemám co kecat. To ona sama život našim dvěma dětem, ne já. Já jen trochu pomáhal. Em to vážně těžký, všechno to má těžký a obávám se, že to ještě bude mít těžký, chci, aby se měla dobře, ne špatně.

Zajímalo by mě, kde má ten snubní prsten a jestli ho vůbec nejde má. Třeba ho má schovaný, aby ho nemohl najít Brandon a aby ho nemohl vyhodit. Jo, to by dávalo smysl. Stejně nevím, co si o tom-. Co to sakra je?!

Kruci, kruci, kruci. Vždyť tady začal pípat nějaký přístroj a naběhli sem nějací doktoři.

___________________

Vydáno: 24. 4. 2021