Eldiara: Bílá Vrána✓

118.Trocha té smůly

Štěstí utajení se jich nemohlo držet dlouho. Layla byla vlastně vděčná, že se jim dařilo tak dlouho. Ačkoliv by si nestěžovala, kdyby to trvalo o něco déle.

Tak především, Starlia zapomněla na jeden důležitý fakt-na městečko Unyren, které se nacházelo nedaleko Dlouhé řeky, podle které šli.

Unyren bylo ospalé a úplně nedůležité městečko-žili zde všichni, kteří se nemohli dovolit bydlet na jednom z létajících ostrovů, nebo neměli křídla a nebavilo je, létat s kočáry.

Jejich skupinka prošla Lávovou zemí, horami i polovinou Říše prvního měsíce, aniž by je někdo odhalil. Ale sotva se ocitnou poblíž jednoho absolutně nedůležitého města, všimnou si jich všichni.

Královna a Jizva, které kroužily vysoko na obloze-zrovna byla noc a oni už se chystali, dát si přestávku-najednou prudce klesly k zemi a naléhavě zakrákaly.

Layla cukla hlavou k městečku, jehož světla přátelsky mrkala nedaleko nich. Přemýšleli, že vyšlou Kelnana, aby jim sehnal nějaké jídlo, protože všechny už omrzelo, jíst zvěřinu, jenže se nechtěli zdržovat.

Teď se od městečka vzneslo k obloze několik světlých, okřídlených siluet.

,,A sakra!" Zavrčela Starlia a Layla poznala tu chvíli, kdy se je spolu s Pythonem pokusila všechny překrýt stínem-už si zvykla, že v tu chvíli celý svět ztmavne a ztratí něco na svých barvách.

Všichni se nehybně přikrčili k zemi, po boku jim vesele šuměla Dlouhá řeka a dlouhá tráva šustila ve větru. Možná si jich nikdo nevšiml, byla přecejen tma. Možná to je jen nějaké obhlídka.

Jenže se v tu chvíli ostře zakvílel vítr a v mohutné vlně narazil přímo do nich, takže Layla a ostatní málem odletěli do řeky, kterou měli za zády. Někde pod mostem, kde tušila nebešťany, se rozzářilo oslnivé, zlaté světlo, které jako blesk vystřelilo směrem k nim.

Layla jen tak tak zavřela oči, když světlo roztrhalo jejich stínový štít a oni se ocitli bez ochrany. Přímo na očích nebešťanů. A jednoho světlonoše, podle všeho.

,,Vlciiii!" Zavřeštěla nějaká nebešťanka. ,,JDOU ZABÍT DALŠÍ LVY!"

,,Ne, počkejte-" vykřikla Starlia, ale v tu chvíli hlasitě zalapala po dechu a zhroutila se k zemi.

Layla mohla jen doufat, že byla omráčená a ne rovnou zabitá. Starlia jí vysvětlovala, že vymáčknout vzduch někomu z plic je složitý zákrok a trvá dlouho, než se ho naučí. Modlila se, aby ho tihle lvi neuměli-nebo aspoň ne tak dokonale, aby Starliu přitom zabili.

Naštěstí byli v přesile a navíc lvi nevěděli, co mají čekat. Nějaké neinteligentní vlky bez magie?

Všichni zaútočili najednou-Layla neměla čas zjišťovat, co ostatní dělají, protože si nechala objevit křídla, prudce jimi mávla a vymrštila se do vzduchu. V letu narazila do světlé nebešťanky, která hlasitě vykřikla a zřítila se k zemi.

Layla jen tak tak nabrala rovnováhu, jenže vzápětí ji smetl k zemi silný poryv větru. Bolestně zavyla, když narazila do země. Nebyla v moc velké výšce, aby jí to zabilo, ale stejně to bylo bolestivé. Na chvíli se jí točila hlava netoužila po ničem, než zavřít oči, než se jí udělá špatně, ale to nemohla.

Nebešťan, který ji smetl, se snesl přímo nad ní, s obrovskými křídly roztaženými, dlouhou hřívou rozevlátou a čelistmi rozevřenými. Laylu napadlo, že nikdy neviděla nic tak děsivého-a to viděla dost děsivých věci.

Než se stihla bránit, než vůbec pomyslela na to, že by měla něco dělat, uviděla k lvovi vystřelit velkou, oslnivě zářící, zlatou čepel. Zasvištěla vzduchem, objevil se záblesk a na obloze se chvíli vznášelo rozpůlené tělo nebešťana, než zafungovala gravitace a stáhla ho k zemi.