Eldiara: Bílá Vrána✓

88.Princova záchrana

Krev, která potřísnila Alakinův kožich byla falešná a stráže v naprostém pořádku, Gannut je odvolal ze služby těsně před tím, než dovnitř vstoupil Alakin a měl hrát hodného zachránce, který chce Aurina osvobodit.

Všechno mělo probíhat podle plánu-vykradli by se ze základny, cestou by se Alakin možná s někým popral, aby to bylo uvěřitelné a pak by vyklouzli pryč a zamířili přímo k Mechanické vlčici.

Co však nebylo v plánu, bylo, že Mechanická vlčice zaútočí dřív, než se k ní vůbec Alakin stihne dostat.

,,Co se děje?" Zeptal se Aurin, sotva vyběhli z cely a ocitli se v složité sítí tmavých, ohněm osvětlených chodeb. Nad hlavami se jim začal třást strop a Alakin si byl celkem jistý, že slyší zvuky boje. Byl v pokušení vyběhnout nahoru a připojit se k členům svého gangu, ale nehodlal nesplnit Gannutovy rozkazy, byť si o nich nemyslel, že jsou dvakrát inteligentní.

Kdyby ho teď viděl, řekl by mu něco typu: ,já ti to říkal.'

Věděl, že jeho šéf se z toho dostane, jako se dostal z Domu Úplňku-a tohle byl jeho dům, tady znal každou tajnou chodbu a skrýš a měl tu ty nejlepší vlky-přesto se Alakin cítil provinile, že nebojuje s nimi.

,,Jste docela vzácné zboží, princi," štěkl na Aurina, zatímco probíhal chodbami, které se neustále klikatily a větvily. Bylo to dobré bezpečnostní opatření-kdykoliv se nějaký vězeň pokusil utéct, stejně se ztratil v množství chodeb a nakonec ho někdo zase chytil.

,,Kam jdeme?" Zajímal se Aurin. Alakin měl chuť ho kousnout, aby zmlkl. Říkal Gannutovi, že by bylo lepší, dát ho do nějaké horší cely, aspoň to princátka naučí dobrému chování a tady byl výsledek. Skvělá cela a o nic méně rozmazlený princ.

,,Ven," zašklebil se Alakin. Konečně se ocitl na křižovatce, kterou potřeboval, protože nad jedním z vchodů byl vyrytý sotva viditelný kruh, který značil cestu na povrch.

,,Mám to brát jako osvobození, nebo nutné přemístění, protože někdo útočí?" Zeptal se Aurin.

Alakin se na něj nevěřícně ohlédl, zatímco vběhl do chodby, která končila u vysokého schodiště.

Princ měl hustou, zlatobílou srst naježenou a zorničky rozšířené, ale nevypadal nějak zvlášť vydešeně.

Asi má nějak poškozený mozek, usoudil Alakin, protože od člena královské rodiny by totiž čekal spíš panický křik a hysterické scény.

,,Osvobození," odpověděl Alakin. Ocitli se na konci schodiště a Alakin vložil tlapku do kulatého otvoru uprostřed dveří. Ozvalo se zašustění, po dveřích se rozlila modrá barva, jako když vlnky zvíří klidnou hladinu a dveře se s cvaknutím otevřely.

Alakin přimhouřil oči před jasným, denním světlem, které vystřídalo šero chodeb, protnuté nějakým tím ohněm.

Vyběhl ven, okamžitě se do něj dala zima, ale on se svou dlouhou srstí na to byl zvyklý, zatímco Aurin se vypotácel za ním, mhouříc oči v ledovém větru a třepajíc tlapkou, která se dotkla sněhové pokrývky.

Vynořili se v klidnějších částech Smrťákova, pořád na území Bezměsíčných. Kdyby Alakin zezadu neslyšel výkřiky, hroucení budov a další zvuky boje, řekl by si, že jejich plán pořád skvěle vychází.

Alakin za sebou zavřel dveře ve stěně jedné z okolních budov a jakmile to udělal, dveře splynuly s barvou svého okolí a staly se takřka neviditelnými.

,,Co teď?" Zeptal se Aurin.

,,Teď musíme najít tu, která na ná... Ně útočí," řekl Alakin a rychle se zarazil, aby neřekl nás.