Eldiara: Bílá Vrána✓

121.Skoro u konce

Kláštera Veyor by si Aurin nevšiml, kdyby nezahlédl jednu vysokou, cihlovou věž, která protínala jinak dokonalou, lesklé krajinu.

,,To je ono?" Zeptal se Python celkem zbytečně.

Teď, když Aurin věděl, že tu něco je a věděl, na co se dívat, si začal všímat i dalších známek obydlení.

Ukázalo se, že se jedná o několik budov propojených dohromady a všechny se nacházeli na malém kopci, obklopené lesem.

Budovy byly různé-viděl vysoké i nízké, malé i velké. Všechny měly společně, že po nich rostly popínavé rostliny jiné květiny, či je zakrývaly mohutné kmeny stromů. To byl důvod, proč si jich Aurin předtím nevšiml.

A nebo to bylo taky tím, že byl momentálně v dost zvláštním rozpoložení.

Cítil se, jako kdyby ho někdo postavil na loď zmítanou vlnami a nakázal mu, že musí hlídat misku po okraj plnou vodou a že se nesmí ani kapka vylít na palubu.

Sotva se ho ta zářivá koule dotkla-bylo těžké uvěřit, že uběhlo jen pár hodin-jeho magie se plně probudila. Už předtím si uvědomil, že jeho magie nikdy nebyla tak slabá, jak si myslel. Ať už mu v jejím aktivování jako vlčeti bránilo cokoliv-měl nějaké teorie a snažil se nemyslet na tu, která vykládala o tom, že tehdy ještě neznal jistou vysokou, modrou vlčici-teď se to odblokovalo. Možná už ve chvíli, kdy rozpůlil toho lva.

Nebyl si jistý, jestli ta koule jenom dokončila proces toho odblokování, nebo přidala své síly k jeho a posunula tak jeho magii na jinou úroveň, ale každopádně teď měl pocit, že je od ocasu až po špičku čumáku přeplněný magií. Byl roztěkaný a nesoustředěný a těch pár hodin cesty, kdy všichni vzrušeně hovořili o tom, co se stalo, věnoval veškerou svou pozornost tomu, aby celý les neodpálil do vzduchu-nebo všechny nerozsekal na poloviny. Nebyl zvyklý na takové množství magie-nebyl na ni zvyklý vůbec. A ještě se to zhoršilo, když se na něj Layla usmála a v tu chvíli měl pocit, že nezbývá mnoho a celý les zase rozzáří světlo-tentokrát jeho. Napadlo ho, jestli se takhle cítila Faezana pořád-že se musela pořád kontrolovat, aby při jakémkoliv záchvěvu emocí něco nepodpálila. Jestli ano, tak ji obdivoval ještě víc, že to tak dlouho zvládala. Sice se jí to jednou nepodařilo, ale stejně.

,,To je ono," přikývl Kelnan.

Aurinovi se vzrušením zježila srst a všiml si, že i ostatní vypadají podobně napjatě. Tohle byla ta chvíle-zlatý bod jejich výpravy, konec, to co se mělo stát. Královna s Jizvou, které ještě před pár hodinami nadšeně poletovaly lesem a jedly každé semínka, na které narazily, nyní byly potichu a držely se blízko Layly.

Aurin si ji prohlédl. Dívala se ke klášteru, stejně jako Starlia. Jako kdyby obě cítily něco, co jemu nebylo dopřáno poznat.

,,Měli bychom si odpočinout," ozvala se Kunna. ,,Ať nabereme síly až se střetneme se... Sestrami."

,,Jak je vůbec najdeme?" Uvažovala Oltiris. ,,Pochybuju, že se promenádují v klášteře. Leda by měly celé tohle spiknutí domluvené s lvicemi z kláštera-to by bylo děsivé a navíc by to znamenalo, že musíme bojovat se všemi najednou..."

Layla se podívala na Královnu s Jizvou. ,,Zavedete nás k nim, že ano?" Zeptala se jich.

Jizva souhlasně zakrákala a Královna opřela bílou hlavu Layle o nohu. Modré vlčici přelétl po tváři malý, chmurný úsměv, který zmizel stejně rychle, jako se objevil. Aurin pocítil úplně iracionální touhu ho přivolat zpátky-jako každý její úsměv, každý projev emocí, kterým dávala najevo, že není namyšlená, chladná Vládkyně.