Eldiara: Bílá Vrána✓

143.Pád

Letěli temnotou, chladný vzduch je bodal do tváří a svištěl jim kolem uší. Jejich výkřiky se postupně tišily, jak pořád nedopadali na dno.

Aurinovo světlo pořád zůstávalo s nimi a Layla měla čas v letu tmou spočítat, jestli jsou všichni.

,,Mami!" Vykřikla a rozhlédla se. ,,Potřebujeme se vrátit!"

Werric padal kousek pod ní, točil se ve vzduchu, jak se snažil aspoň trochu zbrzdit pád. Ale stříbřitá vlčice s ním nebyla.

,,MAMIII!" Zaječela Layla a její hlas se nesl temnotou. Věděla, že ona, Starlia a případně Ferox budou schopné se zachránit. Dokázaly by zachránit i několik dalších-ale nevěděla, jak dlouho ještě budou padat a jak dlouho by trvalo, než by ostatní přenesly na rovnou plochu. A jestli tu vůbec nějaká byla. Co když byla ta tvrdá země, po které celou dobu chodili, která se smáčela Aurinovou a Starliinou krví, jenom iluze a tohle byla skutečnost? Pád nekonečné tmy?

Nikde svou matku neviděla. Nikde tmu neprotínala slabá, stříbřitá záře. Nemohla se ani přenést časem, protože nevěděla, jak to udělala.

Královna a Jizva padaly vedle ní-mohly letět, ale neudělaly to, ať už měly jakýkoliv důvod.

A oni pořád nedosáhli země.

,,Co budeme dělat?" Vykřikl Alakin. V hlase měl paniku, kterou mu v této situaci neměl za zlou nikdo. ,,PROTOŽE JÁ KŘÍDLA NEMÁM."

,,To většina z nás," zavrčel Python a hlas se mu na konci zlomil. ,,Já nechci umřít!"

,,POZOR!" Vyjekla Oltiris a jen tak tak se skrčila, když se z temnoty vynořil další bledý nebešťan a málem do ní narazil. Okamžitě se zase ztratil z dosahu Aurinova světla.

Layla oddělila hlasy svých přátel a zaposlouchala se do zvuků vycházejících ze tmy-bolestné sténání, vrčení a křik, tlukot křídel.

,,Starlio!" Vykřikla. ,,Dokážeš nám vytvořit vzduchovou plochu, na které budeme moct přistát?"

,,V téhle výšce?" Vyjekla nebešťanka. Zabírala křídly, jako kdyby plavala, aby se dostala ke Kelnanovi, který padal skoro na okraji Aurinova světla. ,,To se zabijeme!"

,,Zabijeme se tak jako tak!" Vyštěkla Layla.

,,Bacha! Letí další!" Zavrčel Alakin a pak vykřikl, když se z temnoty vynořili dva nebešťani a stáhli ho za sebou, z dosahu světla. Podobně jako ty ještěrky v horách stáhli sebou Aurina.

,,Starlio! Musíš mu jít pomoct!" Zavelela Enyo. Bílá srst jí divoce povlávala ve vzduchu.

Fialová lvice nezaváhala ani na chvíli, napůl roztáhla křídla, aby do nich dostala vzduch a pak vystřelila jako šipka do temnoty.

Tím směrem se ozývalo trhání a zuřivý řev.

Aurinovo světlo zesílilo, princův obličej byl stažený námahou. Kruh světla, který je obklopoval, se roztáhl trochu dál.

,,POZOOOR!" Vykřikl Werric. ,,Laylo, nad tebou!"

Layla se naklonila a zabrala křídly, takže ji nebešťanovy drápy zasáhly jen ocas. Prudce se obrátila a měla tak možnost spatřit odpornou stvůru, která se vznášela nad ní a chňapala po ní drápy.

Tělo nebešťana bylo celé rozežrané a zahnilé, byly mu vidět celé kusy masa a někde i pár kostí. Místo očí měl jen prázdné oční dírky a Layla by přísahala, že se v jedné z nich zacukal červ, než zmizel. Křídla měl pokrytá zaschlou krví a peří zacuchané.