Eldiara: Bílá Vrána✓

127.Lži a iluze

Kamenné stěny. Tma. Pohupující se světlo. Slepá ulička. Rozcestí. A zas znova. Kamenné stěny. Tma. Pohupující se světlo. Slepá ulička. Rozcestí.

,,Co když tu budeme bloudit navždy?" Zeptal se Aurin tiše.

Ani jeden z nich se neodvážil mluvit hlasitěji. Nechtěli přilákat nic, co by tu mohlo žít.

Layla se snažila si toho moc nepředstavovat, aby to něco nezískalo určitější tvar.

,,Nebudeme," řekla odhodlaně. Nesmíme, dodala v duchu. Protože k čemu by jim ta výprava jinak byla? K čemu by všichni tolik riskovali, když by nakonec zemřeli hlady v nějakém bludišti? Jen krok od cíle?

,,Ale co když je to nějaká iluze sester?" Pokračoval Aurin. ,,Co když o nás už dávno ví a teď si s námi jen hrají?"

Layla se na něj podrážděně podívala, ale pak obrátila oči zpátky před sebe, do temnoty, kterou prořezávalo Aurinovo světlo.

,,Jestli ano, tak bylo stejně všechno, co jsme udělali, naprosto zbytečné," řekla Layla. ,,A vlci budou umírat dál."

,,A lvi," dodala Starlia.

,,A i kdyby," pokračovala Layla. ,,Teď už s tím nic neuděláme. Vstoupili jsme do jejich hry. Ony určují pravidla. A my jsme byli tak hloupí, že jsme neodešli od předem jisté prohry."

Proč se do toho vůbec pletla? Žila v jiné Eldiaře, v jiné době, které se tyhle problémy vůbec netýkaly.

Tak zaprvé, protože i když sestry jsou z nějakého důvodu tady, určitě by si přišly pomstít. Třeba mají v plánu ovládnout Eldiaru v chaosu a pak s ní zaútočit na moji dobu, pomyslela si. A zadruhé... Tahle doba, tenhle svět, tihle vlci... A lvi, mě přijali mnohem lépe, než moje doba. Není tu žádná Arcalima, která by strhávala pozornost na sebe. Nikdo mě s ní nemůže srovnávat. A zatřetí, vlci si nezaslouží umírat kvůli nějaké nesmyslné válce. I když jsou všichni idioti.

To byl ten důvod. Věděla, co všechno je může čekat, které obtíže a nebezpečí budou muset překonat, ale nedbala na to. Protože zachránit ostatní bylo správné. A nedělala to proto, aby se vyrovnala Arcalimě, ale aby se vyrovnala sama sobě.

A proto dál proplouvali tichem a tmou jako duchové. Ne že by teď už měli na výběr. Možnost volby ztratili už před nějakou dobou.

✴️✴️✴️

,,Cítíte to?" Napřímil se najednou Alakin.
Enyo se na něj podívala a zavětřila. Chvíli nevěděla, o čem mluví-necítila nic kromě vlhkých kamenů a dusivého, chladného vzduchu. Jenže pak ji do nosu praštila vůně mechu a rostlin.

,,Zpomalte," řekla jim tiše a všichni tři zvolnili tempo, aby náhodou nepadli do nějaké pasti.

Slabé světlo s každým jejich krokem odhalovalo další část chodby a Enyo v jejím světle najednou zahlédla stěny a kameny pokryté zeleným mechem.

Všichni tři se zastavili těsně před zeleným porostem a větřili, zatímco Enyo prohledávala svou magií okolí. Zaslechla bzučení hmyzu a máchání maličkých křídel.

,,Cítím nějaké živé tvory," přiznala Enyo. ,,Ale jsou trochu dál a myslím, že se jedná jenom o obyčejná zvířata."

,,Možná jsme na konci Labyrintu," napadlo Pythona.

,,To Aurin moc nedomyslel," zavrčel Alakin. ,,My se můžeme dostat k němu, ale jak ho přivoláme my?"

,,Nejsme na konci," namítla Enyo. ,,Vzduch je pořád stejný."