Eldiara: Bílá Vrána✓

44.Vězněná

Layla se probudila ve tmě.
Otevřela oči, ale nerozeznala žádnou změnu-stejně dobře by je mohla nechat zavřené.

Prvně si uvědomila, že je jí zima-ležela na hladké kamenné, studené podlaze.
Opatrně se postavila, byť celé tělo měla ztuhlé zimou.

,,Haló?" Ozvala se nejistě. Její hlas se odrazil od stěn ve slabé ozvěně. To znamenalo, že je tu docela malý prostor, ale žádné věci, které by ozvěnu tlumily.
To Layla brzo zjistila-vyrazila do černočerné tmy, neviděla ani špičku svého čumáku, ale brzo jím vrazila přímo do hladké stěny.

,,Au," zavrčela a odvrátila se. Šla podél stěny, dotýkala se jí bokem a brzo narazila na roh. Zase prošla kolem druhé stěny a po chvíli rovněž narazila na další roh. Když však procházela u čtvrté stěny, měla pocit, že se její srst otřela o jiný materiál, než studený, hladký kámen.
Zastavila se postavila se čelem ke stěně.
Lehce se jí dotkla čumákem-a opravdu, tohle nebyl kámen. Silně zaškrábala o kamennou stěnu a ozval se tichý, škrábavý zvuk. Když však zaškrábala na tu jinou část stěny, místnost zalilo hlučné, nepříjemné skřípění.
Železo, pomyslela si Layla.

Přejela čumákem po celé délce železné části stěny-a vzhledem k její velikosti uznala, že se jedná o dveře.

Postavila se na zadní a vtom si uvědomila, že černočerná tma není tak úplně černočerná.

Nahoře v železných dveřích byl zamřížovaný otvor, kterým Layla skoro neprotáhla čumák. Na druhé straně viděla nějaké temné obrysy, jinou místnost.

Snažila se prohlédnout stíny a tmu, ale bylo to zbytečné. Kromě nejasných náznaků nepoznala vůbec nic.
Zklamaně se posadila na zem a zamyslela se.

Poslední, co si vzpomínala, bylo jednání s královnou a to, jak práskla dveřmi Aurinovi přímo před očima... Ne, počkat.

V jejím pokoji někdo byl. Vzbudila se přesně ve chvíli, kdy jí popadla nějaká temná silueta. A pak se ocitla v nějaké místnosti s několika vlky-než si však stihla prohlédnout cokoliv jiného, omráčili jí a ona se probudila tady.

Zlostně zavrčela a znovu se postavila na zadní, aby vyhlédla do místnosti.

V cele-jelikož nepředpokládala, že ten kdo jí sem vzal, se chtěl postarat o její pohodlí-byla tma a ona na nic neviděla, tudíž nemohla ani nic ovládnout svou magií.

Druhá místnost na tom ale byla lépe-sice ta byla taky zalitá ve stínech, ale nebyla tam taková tma, jako v Layilině cele, takže aspoň zahlédla nějaké obrysy.

Podívala se znovu z otvoru ve dveřích, když v tom překvapeně vykřikla, ztratila rovnováhu a spadla, takže si bolestivě narazila záda.

Přímo za zamřížovaným okénkem, tak blízko, že by se ho Layla mohla klidně dotknout, uviděla tvář nějakého vlka.
Byla tu až moc velká tma, aby si ho lépe mohla prohlédnout.
Vstala a znovu se podívala z otvoru, tentokrát opatrněji.

,,Jsem rád, že ses konečně vzbudila," prohlásil ten někdo-už nebyl tak blízko, nyní seděl uprostřed místnosti a Layla viděla jen jeho temnou siluetu. Při slově ses měla Layla pocit, jakoby byl jeho hlas najednou syčivější.

,,Co jsi zač?" Zavrčela Layla nedůvěřivě. ,,A co tady vůbec dělám?"

,,Tebe jsem tu mít nechtěl," řekl vlk upřímně. ,,Došlo k jisté chybě. Ale to nevadí. Možná se budeš hodit."

Layla se mezitím snažila uchopit svou magii a nechat pod ním třeba propadnout podlahu-na tu přece viděla.
Ale nešlo to, ať se snažila sebevíc. Magie jí vyklouzávala z tlapek jako mokrá ryba.