Eldiara: Bílá Vrána✓

137.Den narození

Layla ošetřovnu nikdy neměla ráda. Byla chladná a vůbec nezapadala do zelené a žluté Pralesa. Studené, kluzké kachličky byly zbarvené v uklidňujících odstínech bílé a modré a celá místnost byla ozářená umělými, kouzelnými světly, které potlačovaly zlatou záři slunečního světla.

Layla si vždycky pamatovala, že to tady vonělo bylinkami, které se upravovaly v jiné místnosti a čisticími prostředky. Vždycky tu bylo ticho, až na šepot případných pacientů, mluvících s ošetřovateli. Teď její nos zaplnil pach krve a přes hluk, který v ošetřovně panoval, neslyšela pomalu vlastní myšlenky.

Svět se jí před očima zamlžil. Najednou byla na jiném místě, v jiné době v tichu a nicotě. A se spoustou krve kolem sebe. Pořád ji cítila na jazyku. Přinutila se ty myšlenky setřást a zjistit, co se děje.

Po celé místnosti běhali vlci, několik z nich málem vyhodili dveře z pantů, jak běhali tam a zpátky a štěkali na sebe rozkazy. Panika se vznášela ve vzduchu jako drsný kouř.

Naproti dveřím, pod širokým, velkým oknem se shromáždil hlouček vlků, který Layle bránil vidět to, co se děje. Byla za to vlastně vděčná, protože odtamtud vycházelo to vytí.

Podívala se na matku. Tvář měla tvrdou a přísně sevřenou, očividně se snažila udržet na uzdě každou emoci. Jako to roky dělala Layla.

,,Proč tu jsme?" Zeptala se Layla. Vyznělo to chraptivěji, než si přála. Jakoby se v celé místnosti ochladilo. Teplé sluneční paprsky pořád proudily oknem, jedno bylo otevřené, takže sem vklouzl i příjemný, lehký vánek, ale přesto měla pocit, jako kdyby ji někdo hodil do sněhu v Ledové zemi. Srst se jí naježila, jak se snažila tomu chladu ubránit.

,,Chci, aby jsi to viděla," odpověděla její matka tiše.

,,KDE JSOU? PROČ JIM TO TAK TRVÁ?" Ozval se v vřavě silný výkřik, ve kterém Layla poznala svého otce.

Odpověď neslyšela, ale další reakci jejího otce ano: ,,TAK JE PŘIVOLEJTE ZPÁTKY! NE! JE MI JEDNO, ŽE TO NESTIHNOU! NE! NENÍ TO ZBYTEČNÉ-"

Do místnosti vtrhla tmavě zelená vlčice, která se nemilosrdně prodrala hromadou vlků. ,,USTUPTE!" Zaječela tak silně, že několik vlků cuklo hlavami. Všichni ji poslechli a rozestoupili se, takže měla Layla šanci vidět, co se děje.

Dech se jí zadrhl v hrdle, když spatřila fialovou vlčici na lehátku, která sebou bolestně škubala a zvedala hlavu k obloze, aby ze sebe vydala bolestné skřeky. Bílé prostěradlo bylo zarudlé krví, která odkapávala na zem.

,,Tohle nemůžete! Tyhle metody jsou-" začal Laylin otec, který stál vedle lehátka a tvář měl sevřenou vztekem a zoufalstvím.

,,Tak jste neměl poslat všechny zkušené léčitele pryč!" Odsekla zelená vlčice a postavila se tak, že Layla už neměla výhled na svou matku. Viděla jen červenou kaluž pod jejím lůžkem, která se co chvíli zachvěla, jak její hladinu narušily další kapky.

Dveřmi dovnitř vtrhlo několik dalších vlků, kteří šli pomoct zelené vlčici.
Layla se roztřeseně nadechla. Železný pach krve ji pronikal do mozku a míchal se s jinými vzpomínkami, s jinou krví.

,,Já to nechci vidět," zachroptěla.

Její matka po jejím boku se třásla. ,,Nemusíš se dívat," řekla tiše. ,,Nechci, aby jsi viděla tohle. Ale něco jiného."

S Laylou všechno škubalo. Měla chuť seřvat všechny dvořany, všechny vlky, kteří stáli jen tak kolem a nic nedělali. Měla chuť... Něco udělat. Zabránit tomu, aby její matka zemřela.

Přiměla se dívat z okna, na nádvoří paláce, na vysoké koruny stromů, které se tyčily nad městem. Přiměla se vytlačit z hlavy bolestivé vytí, které se v nepravidelných intervalech zesilovalo a zase tlumilo.

,,DĚLEJTE NĚCO! NO, TAK, NESTŮJ TAM TAK A BER TO VLČE!" Zařval někdo. Byla to ta zelená léčitelka a ječela na ubohého dvořana, který pravděpodobně nikdy nedělal nic jiného, že se účastnil večírků.

,,Ale-" začal koktavě, ale jeden z dalších léčitelů mu už nacpal malý, tmavý uzlíček chlupů před nos.

Layla se napřímila a podívala se na svoji matku.

,,Kdo-" začala.

,,Tvoji sourozenci," odpověděla tiše. Hlas měla pevný, ale třásla se ještě víc. Jakoby přihlížení smrti vlastních potomků bylo horší, než její vlastní.

Layla ztěžka polkla, měla pocit, jako kdyby měla v krku kámen. Jenom tady tak stát a přihlížet... Bolelo to. Bolelo to, a skutečnost, že nemůže nijak pomoct.

Sledovala dvořana, který si neobratně počínal s vlčetem a vjel do ní vztek. Co když její bratr či sestra zemřeli jenom proto, že někdo nebyl schopný se o ně postarat? Brzo do něj však strčil jeden z léčitelů a vzal si od něj vlče, aby se o něj postaral. Tvář měl prvně chladně formální, ale jakmile začal vlčeti masírovat hrudník, jeho obličej se stal maskou zoufalství a naléhavosti.

,,Na," vyštěkla zelená léčitelka a předala někomu další vlče.

Vytí bylo slabší, Layla teď slyšela převážně hlasité lapání po dechu. Kdyby nevěděla, co se nakonec stane, myslela by si, že už všechno mají za sebou.

Všichni je napjatě sledovali-léčitele, kteří podle všeho neměli moc zkušeností, ale přesto se snažili zachránit Vládkyni Rablestu.

,,Co se s nimi stalo?" Zeptala se Layla tiše.

,,Tvůj otec je vyhnal," odpověděla matka. ,,Byl... Neuvědomil si, že dělali co mohli. Byl tak zdrcený zármutkem, že je vyhnal."

Layla si přiměla si je všechny prohlédnout. Jednou je najde a obdaruje je vším, co má. Protože se snažili. Ne dost, ale Layla cenila i to málo. Než se k tomu stihla vyjádřit, ticho proťalo vytí.

Laylina srst už na tom teď byla dost uboze, byla tak zježená, že vypadala dvakrát větší, ale teď se to ještě zhoršilo.

,,Ne. To se nemělo stát..!" Panikařilo několik léčitelů. Zelená vlčice se obrátila čelem k Layle s dalším vlčetem. Rychle ho položila na nějaké lehátko a obrátila se zpátky k matce.

Vytí se stupňovalo, v ošetřovně zase zavládl zmatek.

Všichni se začali překřikovat, štěkali na sebe rozkazy, někde se ozvali vzlyky. Všichni se shromáždili kolem umírající Vládkyně.

A poslední vlče, mokrý uzlíček srsti, se třáslo na lehátku a prostěradlo pod ním nasakovalo krví.

Layla z něj nemohla spustit oči. Věděla, že všichni se snažili zachránit její matku. Věděla, že to bylo nejdůležitější. A nevyčítala jim to. Ale všichni na to potřební nebyli a navíc, o dvě další vlčata se pořád někdo staral a nenechali je o samotě. Narozdíl od ní. Už od narození odkopnutá. Cítila se jako sobec, že přemýšlela nad tímhle, místo toho, aby vnímala, že její matka umírá, ale nemohla si pomoct. Dvě sestry měly pravdu.

Podívala se na matku, aby požádala o vysvětlení, proč ji sem vzala, ale pak něco zahlédla koutkem oka. Šokovaně sebou strhla a sledovala, jak do ošetřovny vstoupila Arcalima.

Bum! XD
Asi nemám moc co říct, jen to, že si musíte počkat na další kapitoly XDD
No nic, zatím ahuuuj! XD