Eldiara: Bílá Vrána✓

148.Krutá královna

Nebyl čas na myšlenky. Ne v bitvě. Všechno se slilo dohromady, všechny zvuky byly jedním a zároveň vším.

Faezana slyšela všechno-slyšela zmučené výkřiky, smích všech šílenců, kteří ovládali Garmor, slyšela trhání látek stanů, vrčení a řev, mlaskání masa, šumění stříkající krve a praskání magie.

Cítila všechno-cítila pot a popel, ale hlavně kovový, všudepřítomný pach krve, který brzo její čich otupil natolik, že pravděpodobně dlouho nebude schopná cítit nic jiného.

A viděla všechno. Viděla každé zmrzačené tělo, každého lva, který padal k zemi v závoji krvavé mlhy, každý hořící stan. Vrhla se do tábora vedle svých vojáků a brzo se od nich oddělila, aby mohla svou devastující sílu vypustit někde, kde neublíží žádnému vlkovi.

Tohle nebyla bitva. Tohle bylo odporné přepadení, při kterém lvi neměli šanci. Neměli šanci zmobilizovat své jednotky, sehnat je dohromady-a samotní byli proti zločincům Garmoru, synům a dcerám chaosu, naprosto bezbranní.

Oblohu zakrývala mohutná, černá oblaka, jako každý den v Lávové zemi. Vzduch byl horký a plný popela. Nad táborem kroužily vrány, nedočkavě očekávaly svou hostinu.

Oheň v jejích žilách burácel, čekal a dožadoval se. Všude kolem bylo tolik krve, tolik smrti... A ona jí chtěla také rozsévat. Za to, co udělali jejím vlkům. Za každý život, který v předchozí bitvě ztratila.

Rozkročila se uprostřed jedné části tábora-zde se ještě vlci nedostali a lvi na sebe křičeli rozkazy a snažili se přecejen utvořit nějaké oddíly, snažili se vymyslet nějaký plán.

Faezana si všimla, že každá část tábora je rozdělaná podle nejrůznějších praporků-zde konkrétně se to jen hemžilo hnědými a zelenými lvy.

,,Vlk!" Zavřískala jedna lvice. Konečně si jí všimli.

A Faezana nechala tu sílu, magii kterou v sobě shromažďovala všechny ty roky, vyplout napovrch.
Vybuchla. Doslova.

Ozvalo se ohlušující lupnutí a srst jí ožehlo horko. Před očima se jí zablesklo jasné světlo. Všechno hořelo. Všude byl oheň. Všechno bylo jasně oranžové, plameny sežehly na popel všechno v nejbližším dosahu.

Hořela. Ne doopravdy, ale všechno v ní... Jako kdyby se poprvé probudila. Oheň jí dál nemilosrdně proudil v žilách, chtěl pálit a ničit a zabíjet.

Byla královna Eldiary a právě bojovala za svou zemi.

Rozběhla se pryč, tlapami rozvířila popel-to bylo všechno, co zbylo z nejbližších stanů a lvů. Všechna ta magie, kterou v sobě nashromáždila, potřebovala uvolnit. Možná ji to zabije. Bylo to až moc síly, až moc plamene, až moc vzteku.

Ale jestli tím dokáže aspoň trochu změnit budoucnost Eldiary, tak to udělá.

Za ní hučely plameny. Následovaly ji, ohnivé jazyky přeskakovaly ze stanu na stan-teď už postupovaly pomaleji, neproměnily všechno v popel, sotva se toho dotkly. Plameny se jí ovíjely kolem nohou, kolem krku a kolem těla.

Křik naokamžik nahradilo praskání, jak oheň požíral vše, co mu přišlo do cesty, než znovu křik převzal vládu nad ostatními zvuky-křik, který tentokrát vyvolala ona. Křik všech lvů, kteří hořeli ve stanech a dusili se obrovskými oblaky kouře. Ta zakryla oblohu, nesla se přes celý tábor a ovíjela se kolem všech, kteří unikly plamenům.

Několik lvů se postavilo proti ní, v brněních, která se oranžově a zlatě leskla ve světle ohně. Všichni synchronizovaně praštili tlapou o zem, která se na jejich povel zatřásla a z hlíny vystřelily směrem k Faezaně tlusté, trnité šlahouny.

Jejich úsilí se zasmála. Ani nevěděla, že ten zvuk z ní opravdu vyšel, ale byla moc omámená na to, aby to považovala za nedůstojné. Opájela se mocí, kterou vládla. Chtěla rozsévat smrt.

Obrovská ohnivá vlna, která jí zavířila kolem těla a pak se jí přelila přes hlavu, spálila šlahouny dřív, než se k ní stihly vůbec dostat. A nezastavila se, vyrazila přímo ke lvům.

Faezana naklonila hlavu na stranu, když je zahalily zlaté a oranžové plameny a ona viděla jen jejich tmavé siluety, zatímco jim oheň škvařil maso a roztavoval brnění.

Byla jako opitá mocí. Proto šla do těch částí tábora, kde ještě nikdo nebyl. Nechtěla ublížit žádnému vlkovi, když bude rozsévat zkázu.

Přivinula si svůj oheň k sobě a vyrazila dál. Plameny znovu zasvištěly za ní, nadšeně a dychtivě, přeskakovaly z jednoho stanu na druhý, skoro jakoby měly vlastní osobnost.

Nikdo nebyl s magií tak sžitý jako Faezana. Nikdy se neměla svou podstatu snažit potlačit jen proto, že jednou udělala chybu. Že si vzala k srdci něčí slova.

Nevzrušeně překročila hromadu popela a rozpálené, lesklé břečky-to bylo všechno, co zbylo ze lvích vojáků. Pokračovala dál, do dalších částí tábora, k dalším lvům, kteří ještě neokusili její plameny.

,,Ale, ale," ozval se nějaký hlas a Faezana se prudce otočila. Mezi hořícími stany stál vysoký vlk zbarvený v odstínech hnědé. Přísahala by, že se mu na nohou odráželo světlo od šupin. ,,Naše malá královna. Nečekal jsem, že zrovna ty budeš tak smrtící, co se týče magie. Trochu porušuješ vlastní zásady, nemyslíš?"

Šklebil se, ale v hadích očích měl doutnající vztek, který se marně snažil zakrýt.

Faezana chvíli netušila, kdo to je, dokud se vlkovi kolem krku neobtočil jasně bílý chřestýš.

Napřímila se, její oheň zlostně zaburácel-chtěl jít dál.

,,Chřestýš," zavrčela. ,,Díky, že jsi tak ochotně přišel. Aspoň tě nebudu muset hledat."

,,Počkej chvíli s tím zabíjením," zazubil se Chřestýš. V očích se mu mazaně zablesklo. ,,Nezapomeň, že díky mně vůbec vyhráváš. Jestli mě zabiješ, moji vlci se obrátí proti tobě. A to nepřežiješ, má drahá Faezano."

Faezana cítila, že jí obklopil plamen, zvědavý a rozzlobený, čekající na její rozkaz. ,,Vážně?" Řekla chladně. ,,Kde jsi došel k tomuto názoru?"

,,Možná planeš," řekl Chřestýš nevzrušeně. ,,Vskutku působivě. Jsi opravdu mocná. Ale to neznamená, že neznám způsoby, jak tvůj plamen uhasit."

,,Možná bys měl přestat žvanit," zavrčela na něj Faezana. Měla chuť ho zabít, ale on měl pravdu. Vychutná si ho jindy. Jejím plamenům nikdo neuteče.

Jakoby zahlédl krvelačnost v jejích očích a poznamenal: ,,Nesetkáváme se naposledy, má krutá královno. I já mám důvody, proč bych tě měl chtít mrtvou. Ale prozatím mám důležitější poslání."

Zmizel mezi stany. Faezana to skoro nezaznamenala, ale v jednu chvíli tam byl a v další ne.

Zavrčela, ale přinutila se vypudit myšlenky na Chřestýše z hlavy. To je to poslední, čím se teď potřebuje zabývat.
Už už natáhla tlapu, aby vyrazila dál, ale vtom ji oslepilo jasné, stříbřité světlo.