Eldiara: Bílá Vrána✓

64.Parta zlodějů

,,Někdo by jí měl říct, že by mohla přestat bojovat. Aspoň na nějakou dobu."

,,Já si nemyslím, že si úplně vybrala všechny ty zranění."

,,No, když se rozhodla odejít do Garmoru, tak určitě ano."

,,Ona nešla dobrovolně, aspoň podle toho, co jsem slyšela."

,,Slyšela od koho?"

,,To... Je dlouhé povídání."

Layla zastříhala ušima a zafuněla. První, co slyší po svém bezvědomí, jsou tyhle hlasy, které se baví o ní. To je vážně úžasné.

,,Jé, čau Laylo!" To byl určitě Werric.
Počkat. Ona mu neřekla své jméno, nebo ano?

Další věc, co zaznamenala, bylo že se jí špatně dýchalo, jako kdyby jí něco škrtilo kolem krku. A taky ležela na něčem měkkém a teplém, takže musela být v nějaké budově. A nebo možná byla mrtvá.
Tu možnost rychle vyloučila-na to ji všechno až moc bolelo.

Pomalu zvedla hlavu a zadívala se na všechny vlky, stojící kolem ní.

Znala z nich jménem jenom Werrica a možná ještě Královnu, které však nebyla vlk a které to jméno dala stejně sama.

Vidění měla chvíli rozostřené, ale brzo se zorientovala natolik, aby si uvědomila, že je zase v tom Werricově domě, kde se probudila i předtím. Za okny svět zahalil bílý a šedý závoj sněhové mlhy, ve které vířily vločky a hučel vítr.

,,Vítáme tě mezi námi," zazubil se černý vlk, který předtím přišel s tou bílou vlčicí. Ta stála kousek za ním a s přimhouřenýma očima si Laylu prohlížela.

Layla samotná sklopila hlavu, aby mohla zamžourat na bílý obvaz, který jí škrtil kolem krku. ,,To je docela nepříjemné," vydala ze sebe. ,,A jsem si celkem jistá, že na tak velké krvácení nestačí jen obvaz."

Celé tělo jí bolelo, svaly měla ztuhlé a byla si celkem jistá, že by ani nedokázala vstát. V ráně na krku jí tepalo a nejen tam, ale i v té, kterou měla na zádech a která se doteď neozvala.

,,Můžeš být ráda, že to vůbec přestalo krvácet," poznamenala najednou čistě červená vlčice, která seděla vedle Layly. Ta se na ni zamračila. Nepamatovala si ji, jenom vránu a černou vlčici... Napadlo ji, jestli to nejsou stejné osoby. ,,Na to, že většina z nich jsou zkušení vrazi-"

,,Zloději," opravila jí oranžová vlčice, která předtím vrazila do toho stínobijce.

,,-všichni s panikou zírali na ten tvůj krk, překřikovali se se a nevěděli, co by s tím měli dělat," pokračovala červená vlčice a oranžové si vůbec nevšímala.

Layla se zhluboka nadechla a zavřela oči, aby se ubránila zmatku, který začínala velmi silně pociťovat.

,,Kdo jste?" Zeptala se nakonec a pak se podívala na černého vlka a bílou vlčici. ,,A hlavně vy. Co jste dělali s Královnou? A... Říkali jste něco o Aurinovi?"

,,Princi Aurinovi?" Zastříhala oranžová vlčice zvědavě ušima.

,,Tohle bude hodně dlouhé vyprávění," upozornila ji bílá vlčice. ,,Tak by možná měli začít ostatní."

Layla potlačila vlastní zvědavost a nasadila lhostejnou masku, jako kdyby jí na tom ani tak nezáleželo.

,,No, asi bych měl mluvit já," řekl Werric. ,,Když jsi zdrhla z mého domu, aniž bys rozumně počkala, až se ti ta rána zahojí-"

Layla se nadechla, aby něco řekla, ale pak jen potřásla hlavou a spokojila se s tím, že ho probodla pohledem.

,,-tak jsem si řekl, že než tě začnu chytat, seženu si pomoc. Potulovat se sám v Garmoru je docela nebezpečné, obzvláště, když někdo přitahuje potíže, jako ty. Tímto ti představuji své... Posily," prohlásil Werric a kývl k červené vlčici-která však už nebyla červená, ale tmavě zelená. To Layle potvrdilo teorii, že je to stejná osoba, jako ta vrána a černá vlčice. Než ji stačil Werric představit, promluvila sama: ,,Většinou se nikomu nepředstavuju a už vůbec ne někomu, koho ani neznám, ale jelikož tady Werric nezná pojem utajení-"