Eldiara: Bílá Vrána✓

6.Bouře

Druhý den Layla strávila v pokoji-Arcalima s ní chtěla mluvit, ale Layla jí ignorovala.

Místo toho ležela na zábradlí balkónu-ano, bylo to docela nepříjemné, vzhledem k tomu, jak úzké bylo-a fascinovaně sledovala oblohu.

V Pralese moc bouře nebyly-pouze deště, kterých naopak byl dostatek. Šedé, jednotvárné mraky jí dávno omrzely.

Ale bouře, které se blížila k Fedgaru, jí fascinovala do posledního detailu.
Mraky se držely až moc blízko, převalovaly se přes sebe a sem tam se ozval hrom.

Netrvalo dlouho, a černé, temné mraky se rozlily celou oblohou, široko daleko.
Zvedl se vítr a Layla pořád ležela na zábradlí, natěšená na bouři.
A při tom si něco vybavila.

,,Laylo, prosím!" Prosila jí mladá, fialová vlčice.
Layla, která tehdy byla ještě vlče, se na svou sestru škodolibě ušklíbla.

,,Tak si to najdi," posmívala se jí. Vzala jí totiž oblíbenou knihu a schovala jí tam, kde by jí Arcalima v životě nehledala. Ale ona si to zasloužila!

,,Laylo," řekla Arcalima a prosebně se na ní podívala.
Layla zavrtěla hlavou a pomstychtivě sledovala, jak se oči její sestry zalily slzami.

,,Ale já tu knihu mám ráda," snažila se udržet chvějící hlas. ,,Prosím!"

Najednou se zvedl vítr a takřka znenadání se k Rablestu přihnaly černé mraky, které se přes sebe zlověstně převalovaly.
V tu chvíli obloha zaburácela a z mraků se spustila clona deště.

Dvě sestry stále stály v zahradách, aniž by dešti věnovaly pozornost. Byly z Pralesa-voda pro ně nic nebyla.

,,Laylo!" Vzlykala Arcalima. ,,Prosím!"
,,Ne."

Srst její sestry začala fialově jiskřit-a Layla si vyděšeně uvědomila, že se po ní přelévají malé, fialové blesky.

Než stačila cokoliv udělat, několik z nich vystřelilo přímo k ní.
Layla vykřikla, když ucítila žhavou bolest a pak byla tma.

Když se vzbudila, Arcalima se jí omlouvala.
Ale jinak jí nikdo nevěnoval pozornost.
Otec byl nadšený z toho, že Arcalima objevila svou schopnost a to konkrétně blesky.

Prales to oslavoval. Dcera Vládce zdědila dar po své matce!
Ale to, že Layla málem umřela, bylo všem ukradené...

Layla jí tehdy tu knihu vzala, protože byla naštvaná. Slyšela, jak si sloužící povídají o tom, jak je Arcalima skvělá vlčice a o ní řekli, že je rozmazlená a namyšlená.

,,Černá ovce rodiny," zavrčela Layla. ,,Vždycky jsem jí byla."

Její nadšení z bouře se vytratilo jako mávnutím kouzelného proutku.
Stále ležela na zábradlí, nehybná jako socha a svůj upřený pohled směřovala do ulic, kde všichni mířili do svých domovů, schovat se před blížící bouří.

Panovalo tu charakteristické ticho a napětí před tím, než měla přijít smršť.

Layla byla vždycky svým okolím nesnášena-její matka zemřela při porodu a stejně tak její bratr.

Všichni jí za to vždycky odsuzovali-jakoby za to snad mohla.

A taky tu byla Arcalima-milá, laskavá vlčice, ochotná pomoct každému.
Budoucí Vládkyně.

Kdo by se měl zajímat o Laylu, že?
Malou vlčici, která po nocích plakala, když jí nikdo nebral vážně.
Která začala svůj smutek a samotu zakrývat namyšleností a nadřazeností.
Oni nemají právo jí urážet! Je Layla, dcera Vládkyně! Ať si to všichni uvědomí!

Z oblohy se začaly snášet velké, chundelaté vločky, zatímco Layla pevně svírala čelisti a z jejího hrdla se dralo tlumené vrčení.

V tom uslyšela zakrákání, tlukot křídel a následné cinknutí.

Layla se podívala do strany-a k jejímu úžasu seděl na zábradlí nějaký pták.
Vypadal, jako vrána, ale byla bílá-čistě bílá, jako sníh, jež se snášel z oblohy v čím dál větších chuchvalcích.

Vrána si jí prohlížela inteligentníma, překvapivě modrýma očima.
A pak se znovu ozval tlukot křídel a ona uviděla druhou bílou vránu, která přistála vedle ní z druhé strany.
Nezdálo se, že by jim vadila čím dál silnější vánice, jen jí tiše, nehybně sledovaly.

Bílé vrány, pomyslela si Layla. Zajímavé.
Odvrátila pohled od uhrančivých očích a pohlédla na město, které přes obrovské, sněhové vločky, nešlo skoro vidět.
Jakmile se přidal k bouři vítr, vločky přestaly klesat dolů ke svým sestrám rovnoměrně-ne, vítr je hnal přímo na Laylu a pak zase změnil jejich směr, jak se mu zachtělo.
Laylina srst byla brzy spíš bílá, než modrá. Naštěstí jí však mokré vločky nijak nevadily, ne když byla z Pralesa.

Ještě chvíli tam tak nehybně ležela, dokud už jí nezačala být zima.
Slezla ze zábradlí, svaly ztuhlé mrazem a otevřela dveře. Do příjemného tepla pokoje zafoukal mrazivý vítr a na podlahu před dveřmi balkónu roznesl několik sněhových vloček.

Layla se otřepala a vstoupila dovnitř.
Ohlédla se na vrány, které stále seděly na zábradlí.
Když si všimly jejího pohledu, vletěly do pokoje za ní a Layla s lehkým úsměvem zavřela dveře.

✴️✴️✴️

Další den jí čekala ta praštěná slavnost. Na kterou se jí vůbec nechtělo.
Do večera prý měla klid, ale pak to mělo začít.

Sledovala, jak v paláci i ve městě probíhají poslední úpravy a snažila se nenudit.

Dvě vrány jí následovaly, kam se hnula, takže když přišla do jídelny s jednou vránou na hlavě a s druhou hned v závěsu, vyvolalo to značné pozdvižení.
Zinran se vyhýbal jejímu pohledu a Arcalima se naopak snažila její pozornost upoutat-a oba Layla ignorovala.

Po zbytek dne jenom seděla a sledovala, co se děje ve městě. Brzo jí to začalo nudit a náladu jí zlepšila až jedna rychlá honička, pravděpodobně za nějakým malým zlodějíčkem.

Ráda by se proletěla, ale nebe bylo jako vymetené-po včerejší bouři ani stopy-a ona nechtěla, aby si jí kdokoliv všiml.
Takže jen zůstala v pokoji a čekala, až přijde ten osudový čas.

K tomu, co Layla provedla jako vlče-já vím, že Layla má mylný názor na to, jak celá ta situace proběhla XD JÁ TO VÍM XD Ale Layla ne XD
A každopádně, ten obrázek v médiích je kreslen podle předlohy XD