Eldiara: Bílá Vrána✓

21.Útržky bolesti

Layle se zdálo, že znovu kráčí chodbou Labyrintu.

Ticho přerušovaly jen její tlapy, dutě dopadající na hladkou, kamennou podlahu a celý tunel osvětlovalo jen chabé, měsíční světlo z jejího náhrdelníku.

Zničehonic se zdálo, že je v tunelu menší tma-a ona spatřila z postranní chodby vyzařovat nějaké světlo.

Řekla si, proč by se tam nemohla podívat, že?

Vstoupila do chodby a ocitla se v jeskyni celé z ledu, který se leskl v podivném, temném světle, jenž vyzařoval průhledný kámen s černým nádechem, stojící uprostřed jeskyně.

Layla zvědavě přistoupila blíž, pod tlapkami jí klouzal led.

Když najednou, kámen se rozzářil.
A než stačila cokoliv udělat, oslepil jí záblesk světla a všechno bylo pryč.

Z následující části snu si pamatovala jen útržky.

Útržky něčeho, co nedávalo smysl a přesto jí to hrozivým způsobem přišlo známé.
Něco z toho viděla, něco slyšela, něco cítila, něco byly emoce a předtuchy. A Layla křičela ze spaní.

Slyšela tlukot křídel, věděla že letí a po svém boku má obě bílé vrány.

Viděla pod sebou nějakou černou masu, spoustu vlků a jiných bytostí, které nedokázala rozeznat.

Slyšela jejich křik, slyšela burácení připomínající hrom... Ale obloha byla čistá.

Viděla žlutobílého vlka, který na ní upřel jasně zlaté oči, až měla pocit, že jí vidí.
Spatřila jednu z těch neznámých bytostí, tmavě fialovou s křídly, která jí pohled rovněž opětovala.

Lvi. Proč mám to slovo v hlavě?

Pamatovala si na bolest-hrozná bolest, chtěla umřít!

Vzpomínala na lesk čistě bílých tesáku ve tmě, vločky snášející se na zachmuřené, temné město.

Viděla dvě modré vlčice s očima stejně černýma, jako byl Labyrint.
Uslyšela zlý smích a následně nějaké čvachtání...

Pod nohama měla krev. Všechno bylo kluzké a mokré a rudé.
Smích jí zvonil v uších a ona uslyšela řev-řev tak hlasitý, až přehlušil ten odporný smích.

Tlukot křídel. Mířila k obloze, něco jí pronásledovalo, musela utéct.

Bylo to hrozné! Tolik utrpení, bolesti a zkázy! Tolik krve a smrti!
Pryč, pryč, pryč odsud.

Už jsi v bezpečí.

Zvláštní, jemný a tak nějak dvojitý hlas.

Jsi Strážkyní času. Nic se ti nemůže stát. Neboj se.

Zalil jí uklidňující pocit bezpečí. Ať už byla kdekoliv, byla daleko od té bolesti.
Chtěla tu zůstat.

Jenže...

Co oni? Co všechna ta bolest? Co ti, kteří uniknout nedokázali?
Musím se vrátit.

Jsi Strážkyně času, Laylo. Neboj se.

Vrátit, vrátit, vrátit se. K němu, k ní, k nim.
K Eldiaře.

Layla se prudce vymrštila z postele, tak rychle až málem přepadla přes okraj, srst zježenou tak, že vypadala dvakrát větší.