Eldiara: Bílá Vrána✓

136.Nenávist

Když teď přišla nenávist, která nahradila temnotu a nicotu, Layle se lépe dýchalo.

Tohle celé ty roky využívala-jen díky nenávisti, kterou si chovala a krmila ji, dokázala přežít každý den v paláci, kde byla nevítaná. Kde buď byla duchem, který všichni ignorovali, nebo nepříjemným hmyzem, který se všichni snažili ignorovat. Zapamatovala si tváře všech, kteří ji nejvíce uráželi a sotva se stala Vládkyní, vyhnala je z paláce. Pro svou nenávist, která jí tak ochotně sloužila.

Všimla si, jak ji matka pozoruje, jak sleduje změnu emocí v její tváři. Layla se na ni taky podívala a čekala odsouzení.

,,Byla jsi mírná," řekla zničehonic.

Layla se zmateně zamračila, tohle ji trochu vyvedlo z míry. ,,Cože?" Nechápala.

,,Na všechny, kteří ti kdy ublížili. Já to viděla. Viděla jsem tu chvíli, kdy ses stala Vládkyní a vyhodila z paláce všechny, kteří se ti kdy posmívali, kteří tě brali na lehkou váhu, nebo tě nebrali na vědomí vůbec. Já bych to neudělala. Za to, jak se chovali, bych je všechny shodila do Velké řeky," vysvětlila její matka a v očích se jí bojovně zablesklo.

Layla ohromeně klopýtla na prašné cestě a studovala její výraz. Vypadala jako lev převlečený za jehně. Vypadala jako Arcalima, jako spravedlivá a milující královna, ale... Pod tím vším číhalo něco mnohem nebezpečnějšího.

Laylu zalil zvláštní pocit. Bylo to jiné, než s Aurinem, se Starliou, s ostatními jejími přáteli. A ona ten pocit už teď zbožňovala.

,,Aspoň vím, že nejsem po otci," poznamenala Layla, když si všimla, že i její matka čeká na reakci. Že i ona má možná strach, co si o ní její dcera pomyslí.

Ramena fialové vlčice se uvolnila a pak si pobaveně odfrkla. ,,To rozhodně ne," řekla.

Laylu bodlo u srdce. Kdyby její matka přežila, její život by byl nesrovnatelně lepší. Měla by někoho, kdo by jí vysvětlil všechny věci ohledně Strážců času a hlavně... Měla by někoho, kdo by stál na její straně. Pro koho by neexistovala jenom Arcalima. Možná by pak měla se svou sestrou nesrovnatelně lepší vztah.

,,Co Královna a Jizva?" Zeptala se Layla a ignorovala skutečnost, že se tak ve skutečnosti nejmenují. Bude jim říkat jak chce.

,,Co s nimi?" Naklonila matka hlavu na stranu.

,,Noo, kdyby jsi měla dvě bílé vrány, asi by se o tom někdo zmínil, ne?" Vysvětlila Layla.

,,Numze a Tidraern se mnou byly, ale... Dávaly přednost Pralesu, před životem ve městě. Dlouhé roky musely strávit v Ledové zemi, kde se nacházely celé rodinné linie Strážců času a když se konečně ten odkaz dostal k někomu jinému, užívaly si to," řekla matka.

,,Proč... Proč v tom případě nezůstaly v Pralese?" Nechápala Layla.

,,Po mé smrti se vrátily zpátky do Ledové země. Byly tam nějací vzdálení potomci Strážců času a ony čekaly, až se schopnosti někoho z nich projeví. U tebe nebo Arcalimy... Měly jsme v rodě Moc, nepředpokládaly, že by jedna z vás zdědila ještě titul Strážce času," vysvětlila matka.

,,Křídla... Souvisí s tím?" Vypálila Layla další otázku. Teď, když měla svůj plán-a bylo jí jedno, kolik pravidel přitom poruší-chtěla o Strážcích vědět co nejvíc.

Matka přikývla. ,,Jenom díky křídlům se dokážeš dostat do nějakého časového období. Nebo díky Kameni, to je taky možnost. Čím dál do minulosti nebo budoucnosti máš namířeno, tím víc musíš mávat křídly. Většinou se ale nic nestane, i kdyby jsi to přehnala-"

,,Kámen. Co je zač?" Zeptala se Layla.

Matka se pousmála. ,,Byl to můj způsob, jak tě popostrčit k tvému poslání," řekla a Layla se na ni zamračeně podívala. ,,Kámen času... Je jednou z mála možností, jak cestovat časem, aniž by si musela být Strážkyní. Jako Strážkyně ho můžeš používat neomezeně, ale ostatní... Kámen se nejdřív musí nabít spoustou energie a moci, která aktivuje možnost přemístit se v čase-ty tu energii v sobě už máš, takže nemusíš Kámen nabíjet. Je to složitý proces a málokdy se u jedné osoby povede více než jednou, proto sestry potřebují tebe. Nevěděla jsem, jak bych ti ukázala, co musíš udělat, aby ses dostala do budoucnosti, takže jsem... Takže jsem tě prostě dostrkala ke Kameni."

Layla si nevěřícně odfrkla. ,,No skvěle," ušklíbla se. ,,Dík, že jsi mě poslala do Labyrintu."

,,Byla jsi v něm už třikrát a pokaždé si přežila," připomněla matka, ale zmlkla, když si všimla jejího výrazu.

Jo, já přežila, ale co ostatní? Pomyslela si Layla a její pobavení se vytratilo. Přiměla se si k sobě přivolat něco z toho ohně, z toho plamene nenávisti-to světlo zažene tmu, zažene nicotu a prázdnotu. Layla už se nikdy nechtěla cítit tak, jak se cítila, když Aurinova světla zhasla. Slabá, zničená.

Možná se při téhle výpravě změnila, ale to neznamenalo, že se z ní stane uplakaná chudinka.

A jestli její plán vyjde... Zjistí to i sestry.
I teď si ji matka prohlížela, ale jestli chtěla něco říct, nestihla to, protože se ocitly před branami do paláce.

✴️✴️✴️

Laylu čekal děsivý, nepříjemný zážitek procházení dveřmi a stěnami, ale matka ji ujistila, že když se na to skutečně soustředí, půjde jí to.

,,Proč tolik spěcháme?" Zalapala Layla po dechu, když se vynořila na druhé straně stěny. Pokaždé když to udělala, se kolem ní roztáhla tma a měla pocit, jakoby se brodila nějakou hustou tekutinou. A vzhledem k tomu, že teď na tmu a husté tekutiny neměla dobré vzpomínky, to byl pokaždé stejně děsivý zážitek. Zážitek, při kterém...

Dost, okřikla se v duchu, zatímco se otřepala, aby se sebrala a podívala na matku, která vyrazila chodbou. Layla si nebyla jistá, kam jdou, protože nikdy v životě neprocházela svým palácem takhle skrz na skrz. Bylo to rozhodně matoucí. Taky bylo matoucí, když se nikdo nezastavoval, sotva ho míjely, nikdo na ně nezíral, nikdo si nic nešeptal. Layla nevěděla, jestli se jí to líbí, nebo ji to štve.

,,Musíme..." Začala matka, ale v tu chvíli se chodbami paláce rozneslo bolestivé, táhlé zavytí.

Sluhové, čistící okna a utírající prach se překvapeně zastavili a zadívali se směrem, odkud zvuk přišel.

Layle přejel mráz po zádech. ,,Mami..." Řekla a to slovo mělo na jazyku zvláštní pachuť. Nikdy tam nikoho neoslovila.
Fialová vlčice se na ni jenom divoce podívala a vyrazila hlouběji do paláce. Přímo za vytím.

Layla ji následovala a s každým dalším krokem bylo vytí hlasitější. Měla jisté podezření o tom, co se bude dít. A jestli byly správné, tak to nechtěla vidět.

Až teď si uvědomila, že se dostali do léčitelského křídla a její matka se zastavila před dveřmi do ošetřovny. Ty se právě s prasknutím otevřely a Laylu málem praštily do obličeje-mohla procházet věcmi jen, když se na to soustředila.

V ošetřovně byl hluk-vlci se překřikovali, ve vzduchu byla cítit krev a strach a to všechno podtrhovalo zmučené vytí.

Layla se podívala na svou matku, která vstoupila do místnosti, kde vládl chaos.
Teď už o tom nebylo pochyb.

Matka ji přemístila v čase do dne, kdy zemřela. A kdy se Layla narodila.