Eldiara: Bílá Vrána✓

47.Rada černé královny

,Musíme zmizet,' bylo to jediné, co Starlia Kelnanovi řekla, když přistála kousek od něj, s děsem v očích.

Kelnanovi bylo jasné, že se něco pokazilo, takže ta jedna věta bohatě stačila, ale znepokojoval ho výraz v Starliině tváři.

Pokračovali dál v cestě pod ostrovem a několikrát kolem nic proletěli nebešťani-vždycky si jich však všimli a Starlia je skryla ve stínech.
A tvářila se u toho nadmíru znechuceně.

,,Co se tam stalo?"

Starlia se nezastavila, jen se vytrvale prodírala vysokou trávou. Slunce se tyčilo vysoko nad nimi, ale pod ostrovem byl stín, který je chránil před horkem.
Kelnan Starliu dohnal dlouhými skoky a vyrovnal s ní krok.

Mračila se a pohled měla pevně upřený před sebe. Na obzoru se začaly rýsovat hory, ohraničující Říši posledního měsíce a ještě před nimi se třpytila hladina Křišťálového jezera, ke kterému za chvíli dorazí.

,,Hmm?" Pobídl jí Kelnan. ,,Ať se stalo cokoliv, já tě nebudu nijak odsuzovat."

,,Tvůj názor je mi jedno," vyštěkla Starlia a zrychlila.

Kelnan se zamračil a pohlédl na bílou vránu, která kroužila kolem nich. Ona jen zakrákala, ale ať už to znamenalo cokoliv, on to nepochopil.

✴️✴️✴️

Křišťálové jezero nedostalo své jméno jen tak pro nic za nic-jeho hladina byla křišťálově průzračná, takže šla vidět každá řasa, každý kámen na kterém se lesklo světlo i každé stříbřitá ryba.
Kelnan jich pár ulovil-nemělo smysl plýtvat jejich zásobami, když tady měli jídlo-a Starlia se viditelně rozveselila, když k ní přišel s tlamou plnou ryb.

,,Miluji ryby," řekla stručně. ,,Sice jsou nejlepší s nějakým dobrým kořením... Ale i tohle postačí."

Kelnan spokojeně mávl ocasem a dal se do okusování ryby, zatímco si dával pozor, aby nesnědl žádnou malou kostičku.

,,Tak co se stalo?" Zeptal se Kelnan, když oba dojedli a upřeli pohled na jezero. Malé vlnky s tichým šuměním narážely na zbahněný břeh a hladina se třpytila v září pomalu zapadajícího slunce. Z rákosí, olší a vrb, které lemovaly jezero, se začalo ozývat skřehotání žab. A přímo před nimi se tyčily hory, špičaté jako tesáky, zlověstné a nepřátelské. Kelnan věděl, že jediná cesta do Říše posledního měsíce, je skrz silně střeženou bránu. Ale jak se tam dostanou, aniž by si toho kdokoliv všiml, to netušil.

,,No taaak," zabručel Kelnan. ,,Budu tě otravovat tak dlouho, dokud mi to neřekneš!"

Starlia se na něj podrážděně podívala a pak se znovu odvrátila.

,,Zabila jsem je."

,,Zabila koho?" Zeptal se Kelnan opatrně. Nebyl si jistý, co by zrovna na tohle měl říct.

,,Ty strážné!" Vyjekla Starlia. ,,Zabila jsem je! Prostě na ně zaútočili nějací stínoví hadi a zabili je!"

Kelnan zmateně zamrkal, ale než stačil cokoliv říct, Starlia mu řekla o své návštěvě města.

Cítil se nejistě, když viděl, jak se Starlia, kterou znal jako odvážnou, sebevědomou a drzou lvici, topí ve výčitkách svědomí a nenávisti k sobě samotné.

,,Nemůžeš za to," řekl Kelnan. ,,Tohle se stínotkalcům stává. Bude trvat dlouho, než se to naučíš ovládat a můžeš být ráda, že jsi to vůbec zastavila. Neobviňuj se za něco, co udělala tvá magie a ne ty. Nemůžeš za to, kdo byl tvým otcem."