Eldiara: Bílá Vrána✓

95.Jediná naděje

Starlia věděla, že na ní někdo mluví, ale nedokázala rozeznat slova. Jakoby se ozývala až z moc velké dálky, nebo jakoby byla pod vodou, ale každopádně nerozuměla ničemu, co daná osoba říkala.

Vznášela se v temnotě, kterou občas problikl nějaký obraz, jenže tam nesetrval moc dlouho a ona neměla čas ho zaregistrovat.

Cítila se však zvláštně klidná, když plula temnotou a naslouchala ozvěnám slov, kterým nerozuměla.

Pak vše utichlo i občasné blikání pominulo a rozhostilo se naprosté ticho.

,,Neboj se, Starlio," ozval se hlas. Už ho slyšela.

,,Jsi mocná," řekl další. Oba hlasy měly syčivý, chladný podtón, ale zároveň, jakoby se snažily znít jemně a příjemně. ,,Není třeba se za to stydět."

,,Nenech si namluvit, že to, co jsi udělala, bylo špatné," řekl první hlas.

,,Co jsem udělala?" Vykřikla Starlia.

,,Jsi mocná, Starlio," řekly hlasy naráz. ,,Je třeba tu moc využít."

,,Starlio! Vstávej!" Pronikl do jejího snu něčí hlas a ona sebou prudce trhla a vynořila se z temnot svého spánku.

Namáhavě se nadechla a do nosu ji okamžitě udeřil silný, železný pach krve, promísený s pachem kouře. Cítila, jak ji srst, nezakrytou těžkým, studeným brněním, pročesává chladný vítr a to se týkalo i pírek na jejích křídlech. A to ji plně probudilo, když cítila dotyk větru na svých křídlech.

Doširoka otevřela oči a znovu se nadechla, takže nasála nepříjemný smrad a jeho vlivem se rozkašlala. Oči jí slzely a chvíli se nedokázala zorientovat. Pak si však uvědomila, že zírá na něco oranžového, něco, v čem poznala Kelnanův obličej.

,,No konečně," řekl s úlevou. ,,Musíme odsud zmizet, jasný?"

Starlia si ho zmateně prohlížela a uvědomila si, že jeho srst je spíš červená než oranžová, protože ji měl umazanou od tmavé, lepkavé krve.

U ucha se jí ozvalo zakrákání a ona se podívala na bílou vránu poskakující kolem její hlavy.

,,Vážně, chápu, že jsi zmatená a unavená a tak dále, ale jestli hned nezmizíme, únava bude to poslední, co nás bude zajímat," řekl Kelnan naléhavě. Už ani nečekal na její odpověď, naklonil se k ní a chytil ji za zátylek, aby ji zvedl na nohy.

Starlia zaškrábala tlapami o rozbahněnou zem, aby mu pomohla a s námahou se postavila, byť se jí nohy třásly, až si nebyla jistá, že ji unesou. Křídla jí volně visela u boku a ona se na ně zadívala-přitom si všimla, že v brnění, které měla pomačkané a umazané od krve, jsou dvě velké, rozštěpené díry, ze kterých jí nyní trčela křídla.
Zachvátil ji nepříjemný pocit. ,,Kelnane..." Řekla váhavě.

,,Není čas," zavrtěl Kelnan hlavou a pak se zadíval na bílou vránu. ,,Kam máme jít?"

Vrána zakrákala, vyskočila do vzduchu a zakroužila nad jejich hlavami. Pak se rozletěla jedním směrem.

Kelnan na Starliu kývl. ,,Pojď, musíme být rychlí," řekl.

Starlia se s ním nehádala, pořád se cítila divně omámená a tak jeho slova přijala bez námitek. Kulhavě a mátožně se rozběhla za ním, zatímco se snažila složit křídla-měla je ale tak ztuhlá, že je musela tahat za sebou v krvavém bahnu.

Přitom se začala rozhlížet a pomalu si vzpomínala na vše, co se kolem odehrálo. Pořád se nacházeli na hranicích Měsíční země a vlčí země, v místě, kde kdysi bylo Lávové moře. Pustá, černá země kolem nich nyní byla rozrytá a smáčená krví. Všude se nacházela nehybná těla-vlků i lvů, ale pokud to Starlia dokázala posoudit, tak hlavně vlků. K obloze z některých míst stoupaly stužky kouře, jinde viděla dokonce celý oblak a když se zadívala, co vlastně hoří a vydává takový kouř, uviděla jeden z těch velkých, létajících, vlčích strojů, celý zachvácený plameny.

Podívala se dopředu, kam vlastně běží-před nimi se nacházely stejně pusté, černé pláně, jako za nimi i kolem nich, s tím rozdílem, že jediné, co se na nich nacházelo, nebyly těla a krev, ale spousta černých věží, trčící ze země jako tesáky.

,,Kelnane? Kam to běžíme?" Zeptala se Starlia, když konečně našla hlas. ,,Nebo lépe řečeno, proč utíkáme od armády?"

Kelnan se na ni ohlédl, ale nezpomalil, pořád tvrdošíjně udržoval stejné tempo, aby mu bílá vrána, která se na pozadí šedých oblaků skoro ztrácela, neunikla.

,,Pamatuješ si něco?" Zeptal se.

,,Pamatuji si jen kousek z bitvy a pak... Jen tmu," přiznala Starlia.

,,Jo, no... Tak trochu jsi vypustila svoji magii ven, což můžeš vidět i na svém brnění, protože ti křídla trčí ven," řekl Kelnan a jeho hlas byl trochu lehkovážný, ačkoliv Starlia měla pocit, že to jenom předstírá. ,,A utíkáme proto, že není jediný lev, který by tě neviděl na obloze. Většině asi nedojde, že to byla princezna, ale těm nejdůležitějším určitě ano. A my musíme do té doby zmizet."

Starlii se sevřelo hrdlo. Sakra. Proč zapomíná tyhle životně důležité věci a proč sakra tu magii neumí ovládat?
,,A co Křídla Noci?" Zeptala se.

,,S tímhle by nám nepomohli ani oni," odpověděl Kelnan zachmuřeně. ,,Arbek nemá zas takovou moc, aby přesvědčil všechny, že ta fialová nebešťanka, co vraždila vlčí vojsko, není-" zarazil se, když se Starlia šokovaně nadechla.

,,Já jsem vraždila vlky?" Zeptala se a málem zakopla o vlastní nohy.
Kelnan neodpověděl.

Mám přece válku zastavit, pomyslela si Starlia zmateně. Ne ji ještě podporovat.

Najednou byla ráda, že si to nepamatuje. Už tak bylo dost zlé, že o tom slyšela od Kelnana, nemusela to mít před očima. Vlci si nezasloužili být zabíjeni-Starlia si byla celkem jistá, že o nich vlci ani nevěděli a že za vraždy lvů nemůžou a teď platí za to, že si Calianthe vydupala tuhle válku.

Nemusela mít před očima navždy výjevy toho, co provedla.

Vzpomněla si na svůj sen a hlas který říkal: ,,Nenech si namluvit, že to, co jsi udělala, bylo špatné."

Ale co když jí to říkalo její svědomí? Že je to špatné? Hodně špatné?

,,Kam půjdeme?" Zeptala se Starlia, aby změnila téma hovoru, i svých myšlenek.

,,Nemám tušení," odpověděl Kelnan. ,,Ale myslím, že musíme následovat tu tvou vránu. Jestli chceš teda pořád zastavit válku."

Starlia si vzpomněla i na další hlas, hlas který patřil Kaiidě:
,,Najdi Strážkyni času. Následuj bílou vránu."

Starlia neměla tušení, kdo je ta Strážkyně času a nevěděla, kam je zavede bílá vrána. Nevěděla, proč by vůbec měla věřit mrtvé královně, která vyvraždila původní královskou rodinu.

Ale byla to jediná naděje, kterou měla-protože když dnes viděla všechnu tu krev, pořád ji cítila kolem sebe a měla pocit, že se jí nikdy nezbaví, věděla, že už to nikdy nechce zažít. A že tohle musí zastavit dřív, než se znovu odehraje něco podobného.

Uh, málem jsem zapomněla vydat kapitolu XD
Starlia a Kelnan se vydávají do Eldiary! Brzy se možná dočkáte nějakého setkání 😏🤣
No nic, zatím ahuuuj XD