Eldiara: Bílá Vrána✓

150.Mezi stíny

Její oči zářily. Aurin byl zvyklý na to, že i roky poté, co jeho sestra přestala magii používat, její oči svítily tou ohromnou silou. Svítící oči měli v rodině, ačkoliv Aurin netušil, po kom to sakra podědili. Zatímco jeho oči nezářily nikdy, tedy až do poslední doby, ty její planuly i ve chvílích, kdy magii už roky nepoužívala. Věděl, že si všimla jeho očí-že vnímala magii, kterou nyní ovládal. I on vnímal magii, zkázu a smrt, kterou kolem sebe rozpoutala. Dala průchod své magii ve prospěch Eldiary.

Layla jejich příběh velmi stručně osekala-bylo důležité, aby jim Faezana věřila, ale taky si tady nemohli povídat až do druhého dne.

Aurin viděl, jak Faezana těkala pohledem mezi ním, Laylou a ostatními a jak určitě přemýšlí, kam to běželi ti dva lvi.
Když Layla skončila, obrátila svůj žhnoucí pohled k Aurinovi.

,,Je to pravda," přisvědčil. ,,Byl jsem u toho všeho."

Na důkaz svých slov kolem sebe nechal zavířit tenkou stuhu světla. Byl unavený, používal svou magii v poslední době tolik, že měl pocit, že už pomalu neovládá vlastní nohy, ale i tak to bylo pořád víc, než kdy dřív vyčaroval.

Faezana zamrkala, podle všeho si to uvědomovala taky. ,,Takže... Chcete mi říct, že jsme celou dobu byli jen pěšáci, loutky v jejich hře?" Zeptala se.

Aurinovi spadl kámen ze srdce. Nevysmála se jim, sotva jí řekli o své výpravě. Hádal, že za to může hlavně on, protože jeho sestra by tomu jinak jen tak neuvěřila.

,,Ano. Loutky," přisvědčila Layla. ,,A královna Calianthe by si to právě měla uvědomovat taky. Její dcera Starlia-ta fialová lvice-se však přesto jde ujistit a v případě nutnosti... Ji svrhnout z trůnu a ovládnout vojska lvů."

,,Princezna lvů," zopakovala Faezana. ,,Páni, řekla bych, že jste nezaháleli."

Layla jí věnovala polovičatý úšklebek.
,,Ale... Co když je to jenom výmysl?" Zahloubala se Faezana. ,,Co když spolupracujete na straně lvů a teď, když jsou lvi v nevýhodě, tak nás jenom chcete dostat na místo, kde budou zase ve výhodě oni?"

Aurin už se chtěl hádat, ale Layla ho předběhla: ,,Tak je nech ustoupit jako první. Jakmile uvidíš první náznak toho, že utíkají pryč, že se skutečně nehodlají pustit do protiútoku a že Calianthe nebo Starlia křičí omluvy, tak zavel k ústupu."

Faezana zaváhala. ,,Nejsem si jistá, jestli mě poslechnou garmorští," řekla.

,,Ale Nitru ano," prohlásila Layla. ,,A když ji k ústupu přinutíme my, tak zároveň i naše malé zločince."

Dlouhou dobu si obě vlčice hleděly z očí do očí a nehodlaly uhnout pohledem. Faezana, kolem které se točily víry ohně, obklopená kouřem a křikem mrtvých. A Layla, jež ze srsti pořád kapala krev obětí nyní mrtvých, mýtických sester.
Rozhodně by stálo za to se dívat, kdo by vyhrál v soutěži tvrdohlavosti.

,,Jdeme," zavelela Faezana. ,,Musím se dostat k Vládcům, abych jim mohla-ve chvíli, kdy lvi začnou prchat-vydat příkaz k ústupu. A taky musíme najít Nitru."

Layla přikývla. ,,Jdeme," souhlasila.

✴️✴️✴️

,,Jak se tam dostaneme?" Zašeptal Kelnan.

Mezi stany i kolem toho od Calianthe v jednom kuse proběhl nějaký lev a Starlia si nebyla jistá, jestli by dokázala ty stráže omráčit, aniž by si toho někdo všiml. Napadlo ji, jestli je její matka vůbec uvnitř-jestli náhodou nezačala vydávat příkazy k ústupu, nebo tak něco. Musela to však risknout a v případě potřebí pošle všechny stany v okolí k zemi a spolu s Kelnanem se skryje ve stínech.

A pak ji napadlo, že by mohla vyzkoušet něco, co cvičila v Labyrintu pod klášterem. Tma tam byla až moc lákavá, až moc silná a příjemná na to, aby toho nevyužila. Párkrát se snažila zjistit, co dokáže, ale většinou toho rychle nechala, protože se její magie jen nerada podřizovala jejím rozkazům. Skrývání ve stínech už nebylo nic těžkého, dělala to tolikrát, že to pro ni bylo stejně lehké, jako ovládání větru, ale zbytek schopností? Ty, o kterých ani nevěděla?

Ve tmě Labyrintu to dokázala-když ostatní odpočívali a ona držela hlídku, chtěla se zabavit a zničehonic se přenesla z jednoho rohu jeskyně do druhého. Přemístila se mezi stíny.

Neměla tušení, jak to udělala a nevěděla, jestli to bude fungovat tady-a jestli se jí vůbec podaří přenést i Kelnana. Ale předpokládala, že ano. Když ho může zakrýt stíny, tak by ho měla umět i přenést, no ne?

Dotkla se Kelnana ocasem, jen pro jistotu a zavřela oči. Popustila uzdu své magii-ale jen s podmínkou. Její magie sebou nesouhlasně zaškubala, ale ona ji sevřela pevně. Na pozadí své mysli zahlédla spoustu světelných bodů. Ona byla jedním z nich. Potřebovala se dostat z jednoho bodu do druhého. Jenom to odhadovala, ale jeden výrazný bod se nacházel přímo před ní-pravděpodobně stín ve stanu Calianthe.

Cítila, jak sebou její magie škube a chce se jí vykroutit jako slizká ryba. Ale ona neměla čas na hraní. Prudce ji popadla a pak namířila přímo na světelný bod před ní.

Obklopilo ji chvilkové ticho a nesmiřitelný chlad, který jí zálezal pod srst a kůži. Chlad stínů, chlad temnoty, kam se nikdo neodváží.

A pak zase teplo a zvuky bitvy, které se však přesunuly do pozadí, jako zbytečný šum. To, co teď bylo důležité, byly něčí hlasy.

Starlia prudce otevřela oči a uvědomila si, že ona-i Kelnan, což ji potěšilo-stojí uprostřed velkého, světlého stanu, plného lvů.

Včetně její matky.