Eldiara: Bílá Vrána✓

76.Realita a duchové

,,Tohle je příšerný plán," poznamenala Layla. ,,Ty sám proti všem Chřestýšovým vlkům? To je hovadina."

,,A dokážete snad vy dva něco, co by mi pomohlo?" Zeptal se Werric. Neměl moc času, vymyslet nějaký lepší plán a byl si celkem jistý, že tenhle moc dobře nedopadne. Musel však udělat aspoň něco. I když to bude mít svou cenu.

,,Náhodou, já mám úžasnou magii," ohradil se Python. Pokud si Werric dobře vzpomínal, tak jeho rod ovládal tmu, ale pochyboval, že Python s tou magií umí nějak skvěle zacházet. Přecejen, byl urozený, ne zločinec.

,,A umíš ji ovládat?" Odfrkl si Werric.
Python otevřel tlamu, aby něco řekl, ale pak ji zase zavřel.

,,Ale já ji ovládat umím," zavrčela Layla.

,,Kdybys pod nimi nechala propadnout podlahu, tak nám to moc nepomůže," poznamenal Werric.

Layla obrátila oči v sloup. ,,Proč si všichni myslí, že magie země dělá jenom tohle? Země není jen půda a šutry-je to všechno živé a neživé, prostě... Všechno. A navíc umím létat, abys věděl."

Werric potřásl hlavou. ,,Ne, ty jsi zraněná a ještě bys to nějak pokazila. Půjdu sám, dostanu Serena odtamtud a nikdo si toho ani nevšimne."

Než se stihla Layla ohradit, vyběhl k dvoupatrovému domu, zatímco se natahoval po své magii. Vždycky mu připadala jako něco nehmotného, něco, co tam vlastně ani není, ale naučil se s ní už dost dobře na to, aby věděl, že je to otázka mysli. Jeho magie se zaměřovala na realitu, mohl ji lehce pozměňovat, takže bylo logické, že i samotné jádro té magie, mu připomínalo to, co s ní dělal. Bylo to matoucí, ale když nad tím moc nepřemýšlel, šlo to snadno.

Natáhl přes sebe plášť magie-někdy byla v hmotné podobě, jindy v tekuté, další v plynné-a tak přeběhl k domu, aniž by si ho hlídky na střechách všimli. Pravděpodobně viděli tmavý, rozmazaný flek, utíkající k domu, ale rychle se schoval pod terasou, takže to snad považovali jen za nějaký přelud.

Teď přemýšlel, co bude dělat dál.

Postavil se k oknu, ale nepodíval se do něj, aby ho někdo náhodou nespatřil.
Přitom se snažil ignorovat tmavé, poloprůhledné siluety, které se kolem něj srocovaly, stejně jako vždy, když používal svou magii. Jako můry přitahované světlem. S tím rozdílem, že tyhle můry neshoří v plamenech, když je přiláká smrtící světlo ohně. Spíš naopak.

Mohl by se zneviditelnit úplně, ale nechtěl to riskovat-patřilo to k té oblasti magie, do jejíž zákoutí se nerad vydával, protože riskoval, že už se nikdy nevrátí zpátky. A nebo lépe řečeno, všichni ti duchové, které vidí jenom on, usoudí, že zasáhl do reality až moc.

V poslední době si však všímal, že většina duchů jen nečinně krouží kolem a oči-ani se tomu nedalo říkat oči, jen prázdné díry-se jim lesknou strachy. Werric si nemusel domýšlet, že je to vlivem stříbřité vlčice-tak jiné, než všichni duchové, které kdy potkal-jež se u něj zdržovala od chvíle, kdy se ve městě objevila Layla. Werric moc nevěděl, co mají ty dvě společného, ale nechtěl se v tom rýpat. Hlavně, že ta vlčice odhání všechny zlé duchy a poskytuje mu tak klid na používání magie.

,,Nikdy tě nenapadlo, proč tě v Garmoru zatím nikdo nezabil nebo nezotročil, abys mu sloužil, když máš tuhle magii?" Říkal zrovna nějaký hlas, pravděpodobně Serenovi.

Werric se s ním znal jen trochu, ale docela si s ním rozuměl-oba měli magii, kterou nikdo jiný nechápal. A oba byli zloději, jako ostatně většina Garmorské populace.

,,Měl jsem štěstí," odseknul Seren, ale hlas měl trochu vyděšený.

Werric přemýšlel, co jim brání, použít magii. Seren bydlel s hromadou vlků, kteří měli dost silné magie a ačkoliv se asi nemohli rovnat Chřestýšovi, určitě by se strhla pořádná rvačka. Jenže uvnitř se neozývaly žádné zvuky zápasu.