Eldiara: Bílá Vrána✓

139.Dvě strany

I teď byl deštivý den, ale jednalo se o pouhou mírnou přeháňku. Kapky klidně, tiše bubnovaly do oken.

Výrazný rozdíl byl v tom, že se tentokrát neocitly v ošetřovně, jako dvakrát předtím, ale v místnosti, kde musela Layla přetrpět hodiny svého života.
Učebna.

A zrovna probíhala hodina. S tou nejnudnější učitelkou na světě.
Učení samo o sobě jí nevadilo-bavilo jí s učit o historii, o politice a o všech věcech, které by potřebovala k vládnutí. Přirozeně, nikdy neměla možnost se o tom pořádně bavit, pokaždé učitelka vyvolávala jenom Arcalimu, protože ta byla budoucí Vládkyně.

A tak Layla udělala to, co vždycky, když ji sestra v něčem předčila-snažila se být nejhorší.

S učením se flákala, často se nedostavila na hodinu, nepsala si poznámky a když už ano, tak je následně vyhazovala z nejvyšších oken paláce. Provokovala, byla drzá na učitele a užívala si skutečnosti, že jí nikdo nemůže nic udělat, protože je urozená.

Zrovna teď měla malá Layla-už o něco starší, ale pořád ne dospělá-položenou hlavu na lavici a znuděně odfukovala, zatímco Arcalima si poslušně psala všechno, co učitelka Saniel diktovala.

Učily se jenom ony dvě. Měly soukromou výuku a Layla toho vždycky litovala. Kdyby chodila do normální školy ve městě, tak by to bylo mnohem lepší. Tahle prázdná místnost působila... Smutně, zoufale.

,,No a-" říkala zrovna Saniel, ale pak se zarazila a uvolněně se uchechtla. ,,Konec hodiny."

Obě sestry zvedly hlavy a podívaly se na ni-malá Layla si okamžitě sebrala všechny věci a vyletěla z místnosti jako raketa. Pravděpodobně mířila na zahradu.

Arcalima už se taky chystala odejít, ale Saniel ji zarazila: ,,Ne zlatíčko, tobě ještě neskončila."

Arcalima se zamračila. ,,Proč?" Zeptala se. ,,Vždyť..."

,,Budeš Vládkyně," poučila ji Saniel. ,,Musíš se učit víc, než tvá sestra."

,,Už včera jsem musela v učebně zůstat až do večera," postěžovala si Arcalima. ,,A má smysl se vůbec takhle předvádět? Vůbec to nefunguje. Můj názor je, že-"

,,Plán tvého otce je rozumný," přerušila ji Saniel a Arcalima podrážděně sklopila uši. ,,Když půjdeš Layle příkladem, uvědomí si, že její chování je nepřípustné a nehodí se pro mladou, urozenou vlčici."

,,Podle mě-" začala Arcalima zase, ale Saniel zvedla ocas, že už o tom nechce slyšet a pokračovala ve výkladu.

Arcalima si povzdechla a podívala se z okna. Zamračila se, když spatřila něco, co ji očividně podráždilo.

Matka na Laylu kývla a obě přistoupily k oknu-a Layla tam spatřila svou mladší verzi, utíkající po otevřených schodech na nádvoří, přímo do zahrady. A Arcalima to sledovala závistivým pohledem.

,,Pojď," pobídla matka Laylu a ta čekala, že bude muset zase letět, ale matka místo toho vyrazila z místnosti do chodby. Layla ji následovala a přitom se snažila soustředit na obrazy, kolem kterých tolikrát procházela, a ne na věci, které před chvílí viděla.

Matka zabočila do chodby, které vedly ke schodům, po níž utíkala malá Layla a brzo se taky ocitly na nádvoří.

Layla si vzpomínala, jak vždycky milovala se starat o zahradu, obzvláště když pršelo. Teď se na to nedokázala soustředit, jen spolu s matkou následovaly malou, modrou vlčici.

Zahrada se nacházela v zadní části nádvoří, zastrčená úplně v rohu a žalostně zanedbaná. Vlci sdíleli představu, že vzhledem k tomu, kolik rostlin se kolem nich nachází, nemusí mít ještě nějaké zahrady. Ve chvíli, kdy se vládnutí ujala Layla, to okamžitě změnila. Zahrada bylo její útočiště, tedy když zrovna nemohla do Pralesa-většinou utekla, aby se tam mohla vůbec dostat, ale ne vždy měla tu možnost-a chtěla se o ní starat.