Eldiara: Bílá Vrána✓

50.Nikomu nevěř

Layla se celou dobu, kterou strávila ve vězení Chřestýše, snažila přijít na to, jak se odsud dostane. Zkoušela vyrazit dveře-naprosto zbytečně, teď jí akorát bolel bok-nebo rozbít stěnu. Přirozeně se nejvíce spoléhala, že to kouzlo, které jí nedovolovalo sesílat magii, nějak vyprchá, ale zatím to tak nevypadalo.

Takže když se ujistila, že nemá jak se odsud dostat, přestala se snažit a místo toho se posadila.

Přemýšlej Laylo, napomenula se v duchu. Přestaň se chovat nervózně a něco vymysli.

Ten vlk, ten Chřestýš, byl jiný než ostatní vlci v této době. Nevypadal, že by byl nějak nadšený z technologií a toho, kam Eldiara mířila. A chtěl unést královnu, což znamenalo, že z toho nejenže není nadšený, ale očividně s tím hodlá něco dělat. Věděl o schůzi Vládců a dokonce i o tom, proč se schází. To znamenalo, že na to má prostředky. A měl svoje vlky.

Layla si byla celkem jistá, že se střetla s někým ze zločinců, které si Faezana svým chováním obrátila proti sobě.

Blbá Faezana, pomyslela si Layla zlostně. Kvůli ní teď trčím ve vězení!

To byl teda pitomý nápad, zůstávat v budoucnosti. Měla se vrátit domů hned, co se tu objevila, ne zjišťovat, co se tady vlastně děje.

Potřásla hlavou. Teď se musela soustředit na to, jak se odsud dostat.

Než stačila začít vymýšlet nějaký rozumný plán, země se jí roztřásla pod nohama.

Layla zvedla hlavu, když uslyšela tříštění talířů a následný křik a výbuchy. Naježila se jí srst a přisunula se blíž k železným dveřím.

S nastraženýma ušima poslouchala tu paniku venku a snažila se přijít na to, co se děje.

Zničehonic uslyšela zasvištění a než stačila cokoliv udělat-ono ani nebylo moc co-před očima uviděla nenadálou, jasnou, oranžovou zář a z ohromného zvuku výbuchu naokamžik přišla o sluch. A taky chvíli nevěděla o světě.
Probudilo jí až praskání ohně a silný, štiplavý pach kouře.

Layla zvedla hlavu a rozkašlala se, přičemž pootevřela oči a uvědomila si že temnotu její cely vystřídalo oranžové světlo.

Stěna naproti dveřím, u kterých se schovala, byla celá stržená, takže měla jasný výhled na cestu a domy za jejím vězením. Okolní stěny vedle obrovské díry v její cele, byly začerněné od popela a podlaha pokrytá sítí prasklin, připomínající pavučiny.

Layla se nejistě postavila a opatrně šlápla na popraskanou podlahu. Nebyla si na ní úplně jistá, ale nehodlala váhat při útěku. Ani nemusela vymýšlet žádný plán-cesta se jí otevřela sama.

Pomalu se naklonila z otvoru-pod ní se v cestě nacházel ohořelý kráter, ale tak jako tak to nebylo vysoko.

,,Skvělé," zamumlala Layla a přichystala se ke skoku. Zhluboka se nadechla, když v tom pod ní zapraskala podlaha a ona cítila, jak se jí boří pod nohama.

,,Ne!" Zavrčela Layla a než se stačila propadnout do patra pod sebou, vyskočila z díry.

Bolestivě dopadla na všechny čtyři, ale klopýtla a tak tak udržela rovnováhu. Za ní se mezitím ozval rachot, jak se podlaha hroutila do prvního patra budovy.

Layla vyklopýtala z kráteru a rozhlédla se kolem sebe.

Stála na malé cestičce vedoucí mezi prostými, kamennými domy, protkanými dokonce i dřevem.