Eldiara: Bílá Vrána✓

156.Znovu sestry

,,Laylo..." Začal Aurin nejistě.

,,*Patnáct let," zašeptala Layla. Neotočila se k němu, jen mlčky hleděla z okna do temných ulic města. Nikdy si Lávovou zemi neoblíbí. Všechno bylo moc horké a všechno páchlo. ,,Dej mi patnáct let. Patnáct let a já se vrátím."

,,Patnáct let..." Zopakoval Aurin, který se postavil vedle ní. Jeho oči zářily ve tmě jako malé lucerničky. ,,To je strašně dlouho."

,,Jenom... Jenom mi věř, prosím," řekla Layla neústupně. Dostala svůj čas na přemýšlení a věděla, co musí udělat. Její velkou inspirací se stala Starlia. A Arcalima. Věděla, že je tohle její povinnost a musí ji učinit. Jakkoliv to bude bolet. ,,Patnáct let. Čekej. Prosím."

Aurin dlouhou dobu mlčel, až si byla jistá, že neodpoví.

,,Počkám," slíbil nakonec. Hlas měl tichý a bolestný, ale pevný. Jakoby neviděl ta léta osamění, ale ta, které budou mít potom.

Layla se pousmála. Jenom trochu.

✴️✴️✴️

Arcalima se opřela o chladivý kámen budovy ve Fedgaru. Další noc... Bez úspěchu. Layla tu už pravděpodobně vůbec nebyla. Možná byla někde v Garmoru, rozřezána na kusy.

Ale Arcalima tomu nevěřila. Její sestra nemohla být mrtvá.

Byla to její chyba. Neměla Laylu nutit do manželství s někým, koho nemilovala. Měla si s ní promluvit jako sestra se sestrou a nesnažit se jí rozkazovat. Ksakru, už by mohla vědět, že když jí bude rozkazovat, ničemu tím nepomůže!

A teď... Teď byla Layla kvůli ní pryč.

Cítila, jak jí po srsti na obličeji sklouzla jedna malá, teplá slza. Zlostně potřásla hlavou a vstala. Žádné slzy. Nevzdá to.
Věděla, že s tím Silen nesouhlasí-byl toho názoru, že by neměla hledat sama ve Fedgaru vlčici, která už tu pravděpodobně dávno není. Ale ona se nehodlala vzdát. Přecejen to byla taky její chyba, že utekla. A nebo možná neutekla, ale někdo jí něco udělal. A nebo to byl Layilin žert na její účet.

Arcalimě to bylo upřímně jedno, hlavně když bude v pořádku. Teď, když měla čas nad tím přemýšlet, věděla, kde udělala chybu. Nebylo to jenom teď, ale celá škála chyb v jejich dětství. V paláci, v Pralese. Dělala, co jí otec řekl, protože si myslela, že to pomůže. Neuvědomila si... Že to Layle akorát ubližuje.

Vyrazila mezi ulicemi temnými ulicemi Fedgaru, sníh jí křupal pod nohami a od tlamy se jí vznášely obláčky vzduchu, které se třpytily ve vzácném svitu měsíce. Byla jí zima a pomalu přestala cítit tlapky, ale nehodlala se zase vracet do paláce s nepořízenou.

Zlostně si to pochodovala městem a snažila se zachytit byť jen slabý závan Layilina pachu.

Pak se zarazila, s jednou tlapou ve vzduchu. Napadlo ji, jestli se jí to jenom nezdálo. Ale... Měla pocit, že ucítila pach, který vůbec nepatřil Ledové zemi. Layla to sice nebyla, ale určitě by to měla jít prozkoumat.

Skoro viděla, jak by Silen obrátil oči v sloup a pak by jí řekl, ať na něj počká, že to chce prozkoumat taky. Při té představě se pousmála, ale pak se přinutila to vytlačit pryč a dala se do stopování.

Ten pach jí připomínal Lávovou zemi a nějakou... Kočkovitou šelmu? Že by do Fedgaru vtrhla nějaká velká kočka? Z Lávové země? Nepravděpodobné.