Eldiara: Bílá Vrána✓

113.Pampeliška a růže

První, co si Layla uvědomila, když nabila vědomí, bylo, že leží na něčem v rámci možností teplém a suchem. Do srsti už ji nebušil déšť, ačkoliv ho stále slyšela-ale tentokrát jen tlumeně, jako šumění v pozadí. Slyšela taky tiché hlasy.

Otevřela oči a přetočila se na břicho, přitom její svaly hlasitě zaprotestovaly, až sykla.
Hlasy okamžitě utichly a všichni se obrátili na ni.

Nacházeli se v nějaké jeskyni s vysokým stropem, ze které trčely jako zuby špičaté kameny. V jedné straně jeskyně zahlédla šedé světlo, pronikající zubatým vchodem. Většina jeskyně byla zahalená stíny, ale uprostřed zářila koule jasného, zlatého světla, které vydávalo jemné, příjemné teplo.

Pak se konečně odvážila podívat na ostatní.

Naproti ní ji sledovali Python, Ferox a Seren-teda, jenom ti dva, Seren hlasitě chrápal vedle nich. Oltiris, Werric a Kelnan seděli nedaleko od nich a očividně si povídali, teda dokud se Layla nevzbudila.

Starlia ležela kousek vedle ní, Kunna si zamračeně prohlížela zakrvácené rány na jejím těle. Starlia věnovala Layle váhavý úsměv, což ji trochu uklidnilo.

Pohled ji konečně padl na Enyo a Alakina, kteří leželi v rohu jeskyně-lépe řečeno, Alakin ležel s hlavou na předních tlapách, zatímco Enyo seděla s nečitelným výrazem před ním. Layla nevěděla, jestli mu tím brání se na ni vrhnout, nebo jestli ho naopak chrání.

,,Jak se cítíš?" Ozval se tiše vedle ní nějaký hlas a ona sebou cukla. Ani si nevšimla, že vedle ní leží Aurin. Na bocích se mu táhly červené, ale mělké škrábance.

Layla se podívala zpátky po ostatních-nikdo jiný na ni nepromluvil, viděla jak si vyměňují pohledy.

Neodpověděla Aurinovi, posadila se-ačkoliv její tělo zaprotestovalo-a začala si čistit srst.

Snažila se z hlavy vytlačit vzpomínku na okřídlené ještěrky, na dva vlky, kteří se řítili k zemi a na Azanovo tělo, pokryté rudou krví s roztříštěnými kostmi.

Rytmickým pohybem si čistila záda a snažila se soustředit jen na tuhle jednoduchou činnost. Byla však hotová až moc rychle, takže si zase lehla-na listí a suchou trávu, jak si uvědomila-a zadívala se do světla.

Věděla, že ostatní na něco čekají, ale ona nevěděla na co. Chtějí, aby se omluvila? To neudělá. Kdyby si vybrala Azana, zemřel by Aurin. Nebyla šance, jak je zachránit oba. Nebude se omlouvat za to, že zachránila něčí život.

Letmo se podívala na Starliu. Proč nezachránila Azana ona? Proč se na ni nikdo nedívá jako na vraha? Ne že by jí to přála, ale trocha spravedlnosti by bodla.

,,Nemohla jsem," řekla Starlia tiše, když si všimla jejího pohledu. ,,Ta potvora pustila Azana a zaútočila na mě, sotva jsem Alakina donesla na pěšinu. I on málem spadl. Málem mě roztrhala."
I Starlia vypadala, že má z toho co se stalo, výčitky svědomí, ale očividně ji nikdo jiný neobviňoval.

V rohu jeskyně se ozvalo tlumené zavrčení, které ale velmi rychle utichlo.
Layla jen pokrčila rameny. Nevěděla, jestli je dobré v téhle situaci hrát lhostejnost, ale pořád lepší, než ukázat bolest a slabost. Položila si hlavu na tlapy a zavřela oči.

,,Nikdo ti to nevyčítá," ozval se jí u ucha Aurinův hlas.

Možná to nikdo neřekne nahlas, přemítala Layla, zatímco prince ignorovala. Ale já jsem vyrostla s Arcalimou a sloužícími, kteří ve mě nikdy nic neviděli. Naučila jsem se rozeznat nevyřčené urážky.