Eldiara: Bílá Vrána✓

4.Vznešená zahrada

Ráno byla nečekaně pozvána na snídani, která sice nebyla tak honosná jako večeře, ale působila takovým příjemnějším, útulnějším dojmem.

Valir se samozřejmě vyptával, jak se jim spalo a jestli něco nepotřebují a podobné kecy. Silen ho ujistil, že nepotřebuje nic a že se tady cítí dobře.

Layla měla takový divný pocit, že všichni něco ví a ona ne, ale pak si řekla, že i kdyby to tak bylo, tak jí to stejně nezajímá.

Valir jim pak nabídl procházku po městě a Layla to co nejslušněji odmítla.

Takže jakmile dosnídali a král, královna a jejich syn se vydali spolu s Valirem a Veneziou do města, ona tady zůstala.
A samozřejmě ne sama.

Chystala se vydat do pokoje, kde hodlala strávit zbytek dne a vlastně celé své návštěvy, jenže za ní se ozval něčí kroky, tlumené měkkým kobercem a brzo s ní srovnal tempo Zinran.

Layla se musela hodně přemáhat, aby nezakoulela očima a držela pohled pevně před sebou.

,,Um, napadlo mě-" začal Zinran nervózně. ,,Jestli by jsi se nechtěla se mnou podívat do Vznešených zahrad..? Moc vlků tam nepouštíme."

Layla byla ve velkém pokušení odmítnout-ale už dlouho se toužila podívat do Vznešených zahrad, které byly vyhlášené po celé Eldiaře. Hodlala si prohlédnout konkurenci, aby pak věděla, co dát do své zahrady a co ne.

,,Klidně," řekla a aby byla slušná, dodala: ,,Díky "

Zinranovi se očividně ulevilo, že nebyl jeho návrh nemilosrdně zahozen. Layla si byla celkem jistá, že ho varovali, jaká je vlčice.

Ucítila škodolibé potěšení. Jen ať se bojí, pomyslela si. Stejně si tě nehodlám vzít.
Jejich cesta chodbou byla tichá a kromě kroků jejich a stráží, co kráčeli o kousek za nimi, neslyšeli prakticky nic.
Sem tam kolem proběhl nějaký sloužící, ale jinak měla Layla pocit, jakoby byl celý palác prázdný.

,,Všichni jsou mimo," vysvětlil Zinran, jelikož to Layla řekla nahlas. ,,Většina sloužících byla poslána sehnat spoustu věcí. To zítra a pozítří se to jimi tady bude jen hemžit-blíží se svátek Ledu a Sněhu."

Layla už o něm slyšela, ale nikdy si nebyla jistá, co to vlastně je.

,,Spousta vlků vidí v Ledové zemi jen pusté, ledové pláně a nehostinnou krajinu," říkal Zinran, který se očividně trochu uvolnil, když viděl, že mu Layla zatím neukousla ucho. ,,Ale my v ní vidíme tu skrytou krásu-a tak to oslavujeme každý rok."

,,To je pěkně pitomý svátek," nemohla si odpustit Layla a ignorovala Zinranův ublížený pohled.

,,Určitě změníš názor," řekl Zinran s hlubokým přesvědčením. ,,Vybrali jste si na svojí návštěvu dokonalý čas."

Kdo řekl, že tu na ten váš pitomý svátek, ještě budeme? Pomyslela si Layla. Minimálně já ne.

Byla však ušetřena odpovědi, jelikož se ocitli před velkými, zdobenými a nečekaně bílými dveřmi, které se tiše otevřely.

Laylu už teď ovanula vůně všech květin, které se tu nacházely.

Vstoupila se Zinranem dovnitř, zatímco strážní zavřeli dveře a zůstali stát u nich.
Layla se rozhlížela a snažila se ze všech sil nedat najevo úžas.

Ocitli se na velké, ovalné louce, kterou jako obrovský skleník, chránila obrovská, skleněná kopule.
Přímo u jejich tlap proudil s tichým bubláním malý potůček, který vedl až do světlého, malého hájku.
Narozdíl od většiny zahrad, které Layla navštívila, tahle neměla žádnou vyznačenou cestičku, takže se skoro bála pokládat tlapy na zem, aby náhodou nezašlápla nějakou vzácnou květinu.
Všechny květiny z přední části Zahrad a to konkrétně z louky, Layla poznala-a byla si jistá, že mají symbolizovat Velkou louku.

Lesík měl možná symbolizovat Bleskový les? Jestli ano, tak jí zajímalo, jak to tady vypadá za bouře-ačkoliv, tady bouře stejně nejsou, nebo aspoň ne ty s deštěm.

Ano, zahrada byla krásná, vzhledem k tomu, jaká byla Ledová země, ale jinak byla hrozně obyčejná.

Možná v tom je to kouzlo, pomyslela si Layla. Možná jsou tyhle zahrady tak vyhlášené, protože jsou naprosto obyčejné. Nejsou přeplácané, převoňané a přehnaně upravené.
Okamžitě si řekla, že ve své zahradě udělá podobnou část.

,,Chci ti hlavně ukázat jednu novou část, kterou jsme přistavili nedávno," řekl Zinran a vyrazil skrz lesík.

Layla cítila pod tlapkami příjemný mech a užívala si tu příjemnou lesní vůni. Nikdy by to nepřiznala, ale milovala přírodu. Jak by taky ne, když její magie byla s přírodou úzce spjata.

Layle okamžitě došlo, kam jí vede, když ucítila známé květiny.

Proto jí nepřekvapilo, když se zničehonic obyčejné stromy kolem nich změnily v pralesní.

Byla tu větší vlhkost než v jiných částech zahrady a taky větší dusno-přesně tak, jak to v pravém pralese má být.
Akorát byl mnohem tišší.

Jediným zvuky, které zaslechla, bylo tříštění štíhlého vodopádu o kameny, ale nic víc. Žádné vřískání opic nebo ptáků, vrčení šelem a šelestění listí.

Každý, kdo nikdy neviděl Prales by si řekl, jak je tohle úžasná napodobenina.
Ale Layla v Pralese žila-a tohle byla jeho velmi chabá napodobenina.
Zinran však vypadal skutečně hrdý a ona nebyla zase taková mrcha, aby mu tu radost zkazila.
Navíc musela uznat, že něco chybělo této zahradě a něco zase Pralesu.

Málokdo to věděl, ale Prales nebyl zářivě vymalována paleta barev-byl převážně zelený, plný mechů, lián, keřů a kdo ví čeho dalšího.

Za to tahle pralesní část zahrady se skoro naparovala tou kaskádou barev.
Květiny rostly odevšad-ovíjely se kolem stromů, rostly po kamenech a stavěly se jim do cesty, jakoby prosily, aby jim věnovaly svou pozornost.

,,Když tolik milujete ten svůj sníh a led," řekla Layla. ,,Tak proč si tvoříte takovou zahradu? Proč máte palác v nejrůznějších barev a proč po setmění ve městě svítí barevná světla?"

Zinran se na ní podíval. Vypadal jako kopie svého bratra-čistě bílá srst a nádherné, světle modré oči.
Absolutně žádná originalita.

,,Protože byť milujeme naší zemi," řekl. ,,Dokážeme ocenit i krásy těch vašich."
Na to neměla Layla co říct.