Eldiara: Bílá Vrána✓

99.Cesta

,,Jak se dostaneme na druhou stranu?" Zajímal se Kelnan. Vlastně si byl celkem jistý že ví, jak by to měli udělat, ale chtěl, aby to řekla Starlia, protože skoro vůbec nemluvila a jeho to znervózňovalo.

Pravé teď stáli dost daleko od břehu žhavé lávy, která protínala krajinu a na jejíž hladině se v jednom kuse objevovaly  ohnivé bubliny, které po prasknutí rozstříkly lávu všude kolem sebe, takže si radši dávali pozor, aby je nic nezasáhlo.

Kousek za nimi se nacházelo vlčí město, kterému se vyhnuli obloukem, protože se to kolem jen hemžilo vlky a těmi létajícími stroji.

Kelnan se v téhle pusté, popelavé krajině cítil na raně, v jednom kuse zvedal hlavu k šedivé obloze, jestli neuvidí nějaké vlčí stroje, ale nikdy se nic neobjevilo, za což byl neskutečně vděčný.

Urazili velkou vzdálenost takřka bez přestávek, aby se co nejrychleji vzdálili od lvů i vlků a aby co nejrychleji našli tu Strážkyni času, ať už to měl být kdokoliv a mohli zastavit válku.

Starlia roztáhla křídla a zadívala se na ně tak dlouze, až si Kelnan začal dělat starosti.

,,Asi bych tě mohla přenést," řekla nakonec.

Kelnan zakryl zklamání, když viděl její prázdný výraz a jenom přikývl.

Starlia vyskočila do vzduchu a zamávala křídly, aby nabrala výšku. Chvíli se vznášela ve vzduchu, aby si protáhla křídla a pak se snesla nad Kelnana a vzala ho za zátylek.

Ten pevně zavřela oči, když se i s ním vznesla do vzduchu a silně zabírala křídly, aby vyletěli dost vysoko nad lávovou řeku a aby je nezasáhla jediná kapka.

Pak se pomalu naklonila-Kelnanovi vyletělo srdce až do krku, protože měl naokamžik pocit, že ho pustí-a vyletěla přes řeku. Kelnan pootevřel oči a zahlédl pod sebou zářivou, oranžovou hladinu lávových vln, které se přes sebe se syčením převalovaly. Cítil, jak se mu horký vzduch otírá o zadní tlapy.

Uvědomil si, že koryto řeky je širší, než se původně zdálo a jeho znervózňovalo namáhavé odfukování Starlii. Snažil se ani nepohnout, aby to Starlii nijak neztěžoval.

Konečně však Starlia začala klesat a pustila ho na břeh jen kousek od lávy, takže Kelnan radši kousek ještě popošel.

Viděl, jak Starlia zamávala křídly a zadívala se k obzoru a na bílou vránu, která kroužila nad zemí a čekala na ně.

Věděl, že ji zdržuje. Kdyby tu nebyl, mohla už dávno najít tu Strážkyni času, ať už to byl kdokoliv.

,,Můžeš jít sama..." Řekl váhavě. ,,Nějak bych to zvládl. Vrátil bych se k armádě, Arbek by určitě dokázal vysvětlit, kam jsem zmizel..."

Starlia se na ně rázně otočila a prudce přistála na zem, až se zvedl vítr a příjemně zastudil Kelnana v kožichu. ,,Ne," odmítla. ,,Sama nejdu."

,,Zdržuju tě," upozornil ji Kelnan.

Starlia se k němu otočila zády a vyrazila pryč, s hlavou zvednutou k vráně, která zakrákala a vydala se dál.

Kelnan zavrtěl hlavou. Potěšilo ho, že Starlia pořád stála o jeho přítomnost, i poté, co jí lhal a teď jí zdržoval, ačkoliv na druhou stranu chtěl, aby ho poslala pryč, aby se přestal cítit tak zbytečně.

✴️✴️✴️

,,Mám hlad," zamumlal Kelnan. ,,Proč v téhle bohy zapomenuté krajině nic není?"

Čekal na nějakou Starliinu poznámku, ale ona jen zabručela.

Snažil se nějak začít rozhovor na to, co jí trápí, ale nikdy mu neodpověděla, v horším případě na něj zavrčela.